Transcript MovieZone Live-261

Good morning, Vietnam!

Zdar, zdar, zdar, vítám vás u 261.

Moviezone Live a je tady extrémně nachpěchovaná sestava.

Je tady Mr. Hlad.

Zdar.

Je tady Kocour.

Dobrý den.

A je tady INF neboli Václav Rybář.

Vítejte, vítejte.

Tři ikony a jeden člověk, který se k nim přisral, nevíte, vlastně je týká, o kom mluvím.

Já to vím.

Tři ocové zakladatele a jeden megatahun, který je vlastně trošku převálcoval, ale není to jenom jeho těžkotonážní povahu, zvážíš devostěry svojich kamarádů.

Jsme samozřejmě tady kvůli tomu, že teďka na začátku října oslavujeme 20 let filmového Webu Movies, což my jsme zvládli už oslavit asi 85krát.

většinou na divadle nebo v nějakých podcastových seancích.

Ale teďka je to, že jsme si opravdu sedli a řekli jsme si, natočíme asi podle infových časových možností buď dvouhodinovku nebo desetihodinovku o tom, kdy ještě z nějaký perspektivy zazpomínáme,

jak to všechno začalo, nebudeme říkat ty věcné skutečnosti, které všichni znáte, ty fakta, ty informace o tom, jak byla trailer zóna, jak chtěl Kocout dělat web o střílečkách a i ho po nocích šikanovat programuje, ale budeme přemýšlet o tom, jak se za 20 let změnil náš život, naše filmové perspektivy, naše divácké zážitky, naše psaní o filmech a vlastně svět kolem nás.

Jsi ready?

Krály oslých můstků a nostalgického vyprávění?

Já jsem vždycky ready, jak už si řekl před natáčením, stačí do mě hodit pěti korunu a můžeme těch 10 hodin absolvovat.

Super.

Pak tě vypojíme z elektriky, aby byl slyšený někdo jiný.

Kocouré, ty si asi hodně těšíš, až si budeme dlouze povídat, že?

Vyloženě na to čekám už celý týden.

No a Hladé, tak jak se tady cítíš jako zelenáč mezi těma matadorama?

Já jsem ještě před 15 minutama spál, takže já vůbec nevím, jak se cítím.

Tak pojďme to rozebrat.

Ty jsi to sumíroval pro Movie Zone Live, kdy jsi přemýšlel, kdy jsi vlastně začal psát na Movie Zone, tak jenom připomeň mi to, to byla výjimko Halloweenu, který vyšlo

Předtím nysme tě představili jako novýho redaktora, ne?

Asi tak, to ještě jsme byli schopni dělat články dopředu.

A já nevím, co tam vyhořelo, ale bylo to tam prostě připravený, ale novinka měla být až druhý den a nějak vyšlo to moje.

Možná jsem posral vydání, což se vlastně stává do teďka.

A najednou to bylo venku a mám pocit, že to byl nějaký rok, dva, šest nebo dva, sedm.

Jo, takže už jsme vlastně nějaký jeden, dva roky existovali a už jsi k nám vzhlížel a sněhl jsi o tom, že k nám budeš psát, že?

Ne.

Já jsem totiž psal na film a podostával jsem za to peníze a to pro mě v ten okamžik bylo trošku důležitější.

Ale nakonec jsem šel za hlasem svého srdce.

No ale ty jsi pak rozhodl, že k nám psát budeš, ale to už jsi věděl, že za to budeš dostávat nějakou almužnu, ne?

Já nevím, jestli jsem jí dostával, já vím, že jste mi to nabízeli.

Ale takhle, tam jsme se tehdy bavili o nějakých jako v rámci třeba dvou tisíc korun měsíčně, co jsem měl na tom filmpubu.

Ale pro mě to tehdy jako pro studenta byly poměrně postatné peníze.

Ale mám pocit, že nakonec na to nemuselo dojít, protože jsem ty peníze tehdy začal shánět někde úplně jinde, zcela legálně, ale ne filmově.

Prodej.

Prodej a distribuce.

Ne, ne, ne.

Vyučoval jsem angličtinu v rámci studia.

A že jsem ty prachy vlastně až tak moc nepotřeboval, takže vím, že jste mi to nabízeli, ale myslím si, že to nebylo nutné.

Takže jsem se projevil jako charakter nebo debil.

Dobře, tak já jsem se chtěl odpíchnout od toho, jak jsi k nám vzlížel, jak jsme byli tví hrdinové, že jsme si založili filmový web, ale tenhle oslý můstek se nepovedl, tak si musíme vystačit sami.

Tak chlapci, jak nám bylo, když jsme založili filmový web Movie Zone?

Nejdrsněji musel být asi infovi, protože

opustil teplé šefredaktorské místo za přelomových tak 15 000 Kč nebo něco takového, což když přepočítáme s inflací, tak je to asi 200 000 měsíčně.

Je to zhruba stejně, kolik vydělávám dneska.

A šel jsi na tvrdo za svým srdcem, tak to jsem vždycky obdivoval, že vlastně ono se to teda stalo trošku násilným, to už jsme o tom párkrát povídali, ale přesto jsi šel na Movie Zone, do toho jsi pak začal dělat jiný šef redaktorský štace, ale jaký to bylo založit si ten vlastní, tu vlastní zahrádku?

Já tady teda musím říct, je hrozně hezký, že mě prezentuješ jako toho hrdinu, co si utrhnul ty peníze od pusy a šel za hlasem svého srdce.

No bylo to tak.

Já musím tady na místě poděkovat Petru Čemusovi, který...

No, nepůjčil mi peníze, ale nabídnul mi, protože já jsem pro ně dělal překlady titulků pro filmy a pro bonusový materiály.

To je náš uživatel Pet.

Ano, a oni měli založený takový label Film House a dělali vlastně

milé děti, autoring DVDček, fyzických disků pro ty český distributory.

To znamená, museli jste vyrobit grafiku, naprogramovat to, přeložit všechny ty materiály.

A oni se s tím opravdu tenkrát piplali.

V těch pozdějších fázích vydali třeba komplet Červenýho trpaslíka.

A pamatuju si tenkrát, že byl hrozný boj s BBC, aby oni se dostali k nějakým lepším verzím remastrovaným.

a chtěli tam prostě udělat domenu spoustu píčovinek, musím to tak jako říct, a BBC furt tlačilo ne, aby to bylo co nejjednodušší.

Ty vole, to se rychle odběhli kamuflínám.

Takže, no jenom chci říct, že se s tím tenkrát piplali a že mi dali prostor, abych nebyl jenom ten překladatel titulků, ale abych tam v podstatě mohl pracovat.

A díky tomu já jsem vykryl tu ztrátu toho příjmu,

z toho filmpubu.

Takže díky Filmhouseu a díky tomu, že jsem se natrvalo přistěhoval do Prahy,

A mohl jsem tohle to dělat, tak díky tomu jsem si mohl dovolit ten luxus v uvozovkách.

Vidíš tam červený světílko?

Jo, je tam.

Když to toho přerušíš, já to budu se to vystřinout, zkus to v okamžik, když nemluvím.

Ne, já jsem toho nevystřineš, to udělí, jak se to reálně dělá po 20 letech.

Takže jsem mohl si dělat tu movie zone bokem.

Asi bychom měli znova zmínit, že já nevím, jestli zatím někdo někdy živil v jakýkoliv fázi.

Movie zone?

Neživil?

Tak no, takže ani na začátku tomu nebylo jinak.

Šli jsme do toho s velkou vírou a byl to takový krok do neznáma.

A spíš to bylo takový, že jsme si to chtěli udělat, že jo, ten náš časák, ten náš webovej magazín po svým.

Tak já tady říkám, chci jenom poděkovat, že se naskytly tenkrát možnosti pro mě, abych to mohl takhle, jak říkáš, statečně udělat.

oddřít a potom jsem vlastně i z tohohle odskočil k časopisu Svět DVD.

To byly ty DVDčka ještě... A on se stal šéf-redaktorem?

Ano.

Začal jsi krást obrázky na internetu a dávat je na titulní stránky?

Člověče, ale to mám dobrou historiku mimochodem.

Mně se povedlo.

Já jsem byl tenkrát, jsem měl takový... Měl jsi pravdu za pěti koruna, to vystačí.

Ale Svět DVD vychází... Mám jít domů?

No, chybíme se ke konci už.

Svět DVD tenkrát, protože Draken z levelu měl hodně peněz, nevím, jak k něm přišel, ale chtěl se o ně podělit a rozhodl se, že si bude vydávat časopis o DVDčkách.

Takže to komplet celý velmi velkory se zaplatil.

Já jsem si tam mohl natahat v podstatě celou tu redakci.

A rok jsme si tam hráli na časopis.

To bylo nejblíž, co bylo jako Movies on the magazine.

Měli jsme příbalový DVDčka a tady všichni tyhle lidi tam psali a ještě spousta dalších a bylo to krásný.

To byla takový rok úplně nádherná věc.

Chtěl jsem říct, že na jednom obalu světa DVD byl, když říkáš s tím kradením obrázků, byl plagát Sunshine, ale samozřejmě bez jakýchkoliv nápisů a tak.

A ten jsem sehnal přímo od distributora,

A oni mi poslali asi třígigovej obrázek, nějakej TIFF, kterej měl asi, já nevim, 700 vrstev.

Stahoval jsem to asi tři dny.

Takže to byl jako zatraceně dobrej a oficiální obrázek, žádná kradená jako věc, která by se rozpixelovala na obálkách, což dneska normálně vidím v trafikách, jo.

Takže tohle byla kvalita, dámy a pánové.

A byl to jediný obraz, který tě nahlásil?

Ne, to není vytvářet.

Já myslím, že tě pak ovinili z centrály, ale že stoukrat.

Ne, ne, ne.

Ale tak říkám, díky těmhletěm životním náhodám mi vlastně ty peníze z Movizone nějak nechyběly a dělal jsem to čistě pro ty endorfíny a proto, že mě chválili moji blízkí i nějaký vzdálení cizí lidi na internetu.

Uče jsme se i dohadovali, to probereme.

Hele, Kocoure, ty si pamatáš ten ten začátek, jak moc jsi psal vlastně na tu Movizone?

Ty jsi to naprogramoval, to je určitě tvoje životní dílo.

To je jasný.

Naprogramoval jsi první, možná i druhou verzi Movie Zone a pak si řekl, že už to v životě nechceš dělat.

No dělal jsem Trailer Zone, pak určitě tu první, druhou Movie Zone a během toho jsem psal v podstatě jako všichni.

Každý ráno vstávat, čekovat trailery, nevím, v nějakých recenzech chodili jsme, že ještě pořád na novinářský projekce, toho času bylo víc, já jsem chodil ještě na vejšku, že jo.

A vlastně

Nevadilo mi taky, že tam nejsou žádný peníze, nebo nevím, jestli už jsme pak nezačali prodávat reklamu, nebo jestli to bylo později, ale měl jsem vždycky nějakej stálej přivýdělek, nějaký programování se vždycky našlo, takže k tomuhle jsem utíkal jako k tomu hezkýmu hobby, samozřejmě to spouštění samotný,

Já si pamatuju, jak mě mrazilo v zádech, jsem si říkal, jsme všechny poučovali, co mají dělat a co nemají dělat na svých filmových webech a najednou ho máme taky a musíme zajišťovat ten běh a musíme zajišťovat tu technickou stránku, dostupnost a k tomu ještě dávat ten kvalitní obsah.

Takže určitě tam bylo nějaké mrazení v zádech a nějaké asi obrovské očekávání, jestli je dokážeme naplnit.

A nelituju ničeho, byla to super cesta, i když už teď nepíšu a všechny ty věci sleduju z pozdálí, tak pořád cením tu velikost tý komunity, která se kolem toho pohybuje a pořád cením vás, s jakým zápalem do toho jdete a generujete nějakej content.

Je to úctyhodný.

Velikost komunity mi evokuje, jak přišel malý kocour tehdy poprvé na Facebook.

kde jsme založili webmoviezone, fanouškovskou stránku webmoviezone a Kocel to tam napsal, jo vole dobrý, až tady bude 200 lidí, jdeme na pivo.

Dneska je tam 32 tisíc, tak sami jsme asi netušili, že o to bude takový fanouškovský zájem.

A my jsme pak toho hospodu udělali, ne, nakonec.

Udělali, no.

Já myslím, že bychom se mohli po tom chvilku věnovat těm komoditním akcím, protože to začalo těma Trailer Nights, ale potom se ty lidi opravdu i nezávisle scházeli, byly různý kvízy, dělaly se typovačky, za které byly fyzické ceny, fyzické trofeje.

A někdy byly i fyzické akty lásky.

Jo.

Jakože spousta našich fanoušků tam třeba našly partnerky, nebo i našich členů.

Se díky tomu seznámili s někým.

A tím jako nemyslím teďka někoho konkrétního, ale samozřejmě lidé, když se združují, tak se pak združují, třeba spolu komunikují, což se často zvlášť ve filmové komunitě neděje, takže...

Je to vlastně hezký, ale tím jsem tě nechtěl jako umlčet ten tečka, že budeš 20 minut zaraženej.

Ne, ne, ne, já jsem jenom chtěl zeptat se Kosoura, že teď jako ten tvůj smeč trošku odhodím do autu.

Když jsi říkal, jak moc psal, tak jestli se dá nám, lajkům, jestli se dá nějak odhadnout, kolik řádků jsi nechal v tom pozadí, jako v tom kódu.

Tyjo, nevím.

To spíš tak jako na čas.

Myslím, že jedna z těch movie zone, vlastně ta poslední, tak tam mě málem stála jako vztah.

Tam byly nějaké tlaky, že už bych se na to měl vykašlat a věnovat svůj čas taky něčemu jinému.

No a to byl takovej velmi dlouhej rok při studiu a při nějakých brigádách.

A ještě jsem se učil za pochodu ty technologie, nebyl jsem úplně zdatnej.

A zastával jsem úplně všechny role, že jo.

Prostě od databází po ten server i po toho klienta, i prostě grafiku jsem dodělával nějakou.

Byl to fakt dlouhej rok, no.

Nevím nařádky, ale rok to byl.

Takže AI by to naprogramovalo teď za dva dny.

No dneska samozřejmě mnohem líp, že jo, to je jasný.

Tady aspoň víš, některý vztahy vznikaly, některý zanikaly, ale Kocour je hrozně skromnej, že říká, že se učil za pochodu ty technologie, ale on potom odjel na zkušenou do Londýna, že jo?

On byl velkej macho.

Čekaj, to už přeskakuješ hodně v čase.

No, já jsem chtěl každopádně říct, že ze začátku jsme to začali dělat.

Nakoleně pamatuju si, že tehdy Trailer Zone měla nějakých v průměru třeba 1000 UVček denně.

Jen co jsme spustili Movie Zone, tak to okamžitě stouplo na dvě, že z toho specializovanýho webu o filmových upoutávkách to okamžitě ukázalo se jako životashopný, protože tam najednou byly ty, jako minirecenze jsme tam měli už předtím, ale najednou tam byl novinkovej servis, protože najednou to prostě všechno žilo mnohem víc.

A pak, když jsme se...

Když investoři z Jablonce věděli, že přitahujeme libereckou publicistickou kometu mistra Lada, tak nám investiční skupina Mython, která vydělala spoustu peněz na takových slavných webech, jako je Stahuj to a Slevomat a Fotbalportál.

A Heurejka.

A Heureka, to znamená, nakoupili spoustu webů, udělali z nich miliardové jednorožce českého internetu, tak my jsme byli jeden z těch webů.

Jednorožce jsme se nestali, ale musím přiznat, že nám nabídli takovou fajn investorskou smlouvu,

Nepamatuju si přesně ty cifry, ale dejme tomu na úvod 50 tisíc korun pro redakci na měsíc, což jsme si rozdělili třeba v šesti lidech, takže byla to fajn nějaká injekce.

Ale my jsme tam měli hezkou domluvu nad valorizací, to znamená každoročním navýšení tady té investice do redakce.

Což bylo super, protože když jsme tam vydrželi asi čtyři roky, tak jako vlastně každý rok to stoupalo a dostali jsme se do takový ty spirály, do jaký se dostává třeba český důchodový systém, víš, jako to, co nedá vidí Vladimír Špidla, protože prostě najednou pak zjistíš, že

60 % rozpočtu dáváš jenom prostě do důchodců, tak takhle jako ty náklady na redakci vlastně stoupaly, což bylo fajn, že vlastně najednou zatím byl nějaký, že prostě si třeba jeden člověk přišel, ten, co nejvíc makal, na třeba 12 000, možná i 15 000 měsíčně.

A samozřejmě byla to předvěst toho, že účetní dohled této úspěšné investiční skupiny se na to podívá a řekne si,

Ty vole, krom září a krom září, října a května, kdy jako jedou nějaký větší kampaně, to je prostě tisce minusů.

Nová ČSFD není na dohled, což nám furt říkali, chceme, aby stavba byla nová ČSFD a my jsme vždycky říkali, ty vole, novou ČSFD dělat nebudeme, na to serem.

Takže nakonec nás pak opustili, respektive nám to nabídli, buď že se to zavře, nebo se to někomu prodá, nebo že si to můžeme za bratru hezkých půl milionu koupit zpátky.

A my jsme si to vlastně po nějakých deseti letech existence, bylo to tak asi zhruba,

No, tam byla ještě nějaká doložka, že polovinu nějak musíme dát hned a pak polovina, když se to promlčí, tak to máme za korunu.

Myslím, že to tak dopadlo.

Nepromlčilo se to.

Ta druhá polovina se promlčila.

Takže jsme si založili Filuta SRO, SROčko a za půl milionu jsme to koupili zpátky.

Domluvili jsme se se všema, že nejdřív to třeba budeme dělat zadarmo, jestli se klukům chce, než se to nějak splatí, ale hnedka se podařilo najít nějaký partnery

Různě jsme byli u Primi, u Impressionu, u Seznamu, kdy jsme vždycky schrastili nějaký mini balíček 20-30 tisíc, abychom si každý mohli vzít aspoň třeba trojku, pětku, něco takového.

Takže není to úplně příběh, který by se říkal na TEDx nebo na Forbes úspěšné příběhy, ale je to žitá realita.

Bylo to něco určitě mít 50 tisíc na měsíc na redakci tenkrát.

A ty jsi ještě zapomněl, my jsme ještě měli smlouvu na překročení těch eduček.

Jakmile jsme překročili 20 tisíc, tak jsme dostali nějaký jednorázovou výplatu.

To byla taky jedna z těch položek.

Vtipně, že jsme to překročili přesně jednou a asi o deset, ale jelikož statistiky... Já myslím, jestli jsme to ještě nenaháněli na poslední chvíli nějakýma F5, nějakýma refreshem,

Každopádně se to stalo, takže byla velká sláva.

A já si myslím, že samozřejmě v měřítku těch ostatních projektů z té doby to není úplně velká věc, ale je to něco.

Myslím si, že ty peníze nebyly úplně špatné.

A určitě jsem, nevím, jestli to vyznělo, tak určitě jsme vděční tomu, že Myton takhle do nás zainvestoval a pak nám to hezky za symbolickou cenu

kdy to byl vlastně zlomek toho, co na nás proinvestovali jako na neúspěšném investičním projektu, takže nám to tak jako chtělo, aby se to nepotopilo, tak nám to prodají zpátky, tak jsou moc hodný a ty miliardy korun jim přejeme.

No, ale je to krásná ta křivka, že se to povedlo vlastně odkoupit zpátky a ten projekt furt

Neumřel, furt žije.

Je to trošku něco podobného, co několik let později si udělali kluci z Levelu, že si taky vlastně tu značku koupili a dělají to doma na koleně v uvozovkách, taky to furt vychází.

Takže je vidět, že když máte srdíčko a půl milionu, musíme tady poděkovat chlapcům, že byli zrovna tři penězích, tak se to povedlo zachránit.

A to byl jaký rok vlastně?

Dokážete to určitě?

Nevím, to bych musel někde najít, ale... 2010 nebo 2011.

V 2010 jsem ještě byl v Liberce, ale už jsem bydlel sám a to mi to nedostával prachy.

Takže to bylo tou dobou.

Takže 2010-2011.

Já jsem kvůli tomu musel převrátit z Londýna, aby jsme mohli k notáři a vlastně založení té firmy a všechno to dá do pohybu.

Počkej, to teďka podle mě pletete různý věci, ale to je vlastně úplně jedno.

Ne, nebo vlastně možná ne, nevím.

To je jedno.

Tohle vystřihni.

Nic nestříhám.

Nic nestříháš dneska, já vím.

No tak info, já si pamatuju, že ty, jak jsi skončil šéf-redaktora FilmPubu, tak jsi se vlastně stal oficiálně, nebo možná i neoficiálně, šéf-redaktorem MovieZone.

A tam jsme samozřejmě naráželi na to, co jsme probírali už často v době Trailer Zone, kdy to bylo ještě míň palčivý, ale že ty zároveň měl takovou tu hydinečnou schopnost, kterou máš, i když mluvíš, že si řekl, nevím, vyšla novinka, Tom Cruise bude hrát v nahraní zítřka třeba.

Ale ty jsi ji nenapsal, Tom Cruise bude hrát v Nahraně Zítřka.

Buď z toho byla pěti odstavcová Filipika, Tom Cruise je úplně v piči, protože bude hrát v Nahraně Zítřka, nebo tam bylo život a dílo Toma Cruise na čtyři stránky, a nebo z toho bylo

Je to neuvěřitelný, jak si dokázal ty novinky psát vždycky s takovým osobním zapálením, rukopisem a dělal jsi to i na vzdory tomu, že jsem ti jednou týdně napsal, že v 17.00 měla být novinka, jak to, že tam kurva není a ty nemůžu žonglovat s příliš mnoha míčkama, co mě buzeruješ a já jsem ti říkal...

Tak jsi měl napsat, vole, já bych to napsal.

Já bych k tomu chtěl jenom dodat, že když jsme natáčeli TV-typy, tak jsme je točili vždycky v ponědělí kolem 8 hodiny.

4 z 5 případů inf ani nebral telefon, když jsem kolem půl devátý čekal, kdy začneme.

Tak jak se ti to psalo takhle v téhle epi?

Co mě děláte nedochvilného člověka?

Dneska jsem přišel ode sebe jen dřív než všichni ostatní.

Já nemluvím o nedochvělnosti.

Třeba jsi tam byl, ale prostě jsi tam nebyl.

Ano, ano, byly to bouřlivé.

Já si pamatuju, jak jsem s Ostudou vždycky psal dnes výjimečně textově.

Bouřlivé dny to byly občas, ano.

Je to tak, no, jak jsem to psal, mě vždycky bavilo...

mít tu přidanou hodnotu, nějakým způsobem to těm lidem odvyprávět, převyprávět.

To mě baví v podstatě dodneška.

Jasně, občas člověk udělal nějaký oslý můstek, aby propojil nesouvisející téma s tím, co tam bylo, ale no někdy z těch zdrojů, co jsme měli, tak ty zdroje byly o opravdu skutečně několika větách a

Mě vždycky iritovalo jenom skopírovat to, co někdo napsal, jenom to prostě suše přeložit.

Občas jsem s tím bojoval v tom, jestli si vzpomínáš, tak v jeden čas na tom webu byl takovej tykr, což byla taková ta nekonečná řádka, jako je většina takových těch burzovních webech, kde běhají ty změny těch akcí.

Tak my jsme měli, aby jsme měli ty bleskový zprávy, skutečně bleskově, tak tam běžela taková řádka, na který byly ty nejaktuálnější věci.

Charles Theron doplnila obsazení...

No to už je možná o tři slova víc.

Tak tohle jsme chvilku zkoušeli, ale ono se to nedá vůbec měřit, kolik lidí to vidělo, jestli na to reagují, jestli to vůbec někdo čte.

Takže potom to postupně vymizelo, ale tím jsem chtěl bojovat s tím nutkáním, rozepisovat každou blbost do tří odstavců, ale bojuju s tím dodnes.

No a takový ty teďka, víš co, když píšeme knihu, tak já s tebe ve čtvrt roku vymačkávám 20 stránek a přitom když si vezmu, že si prostě řek, hele na zítra odpoledne, když je ten ta Top Gun Maverick, což samozřejmě už jsem v jiném čase, ale dejme tomu má premiéru Top Gun Maverick, tak já si dám takový portrét, to je Jerryho Bragheimera a to má fakt 30 tisíc znaků.

Tak proč jsi to dělal?

Protože mě to bavilo.

Když máš motivaci, jako když dneska píšu třeba Newsletter, tak taky jako... To není motivace, vole.

Finanční to nebylo.

No, není to finanční motivace.

Je to taková... Já jsem se pokoušel neúspěšně studovat na učitele.

A tuto dráhu jsem úplně opustil.

Ale mám pocit, že to tak trošku dělám na Team Movies.

Že já se snažím těm lidem předávat... Já něco najdu, nějakou hroznou zajímavost, nebo nějakou souvislost, o který si myslím, jako že...

by mohl vědět víc lidí a chci se o to hrozně moc podělit.

A hrozně mě baví vyzdrojovat to, vytesat z toho něco, co jde od A do B a pak to zkrátka odprezentovat.

Mít tu lekci, mít tu hodinu, kdy to ty lidi naučím.

Akorát samozřejmě na rozdíl od těch školních škamen, kde ty lidi jsou nedobrovolně a trpějí, tak já doufám, že ty lidi, co klikají na ty články, že to dělají dobrovolně a že je to baví.

Ale tohle je pro mě v úvozovkách ta motivace.

Ani ne to, že... Samozřejmě je to příjemný, když ty lidi do komentářů napíšou, že se jim to líbí.

Jsou to nějaký endorfiny nebo dopamin.

Ale pro mě to vždycky bylo ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že ten článek je srozumitelný, že jde o někud někam a že to někomu něco dá.

A když to vyšlo, když jsem to stihnul, třeba 15 minut po limitu, ale stihnul,

tak jsem měl z toho vždycky dobrý pocit, no a teď to třeba pokračuje i... Ale ten přicházel z těch komentářů, ne?

Předpokládám.

Tak určitě, přesně jak říkáš, když nebyly peníze, tak byly aspoň ty lajky.

A to je samozřejmě, jak už zmínil Kocour, výhoda toho MovieZone, že my jsme začínali před těma sociálníma sítěma, takže jsme si dodnes udrželi tu poměrně chillou komentářovou sekci.

kde ty lidi se opravdu vyjadřujou k tomu, co je v tom článku, nebojují tam nějaké své vlastní kulturní války, ale probíhá tam nějaká diskuze na nějaký téma.

Takže to vždycky bylo super.

Občas jsme se samozřejmě s některýma uživatelmi hadali do krve, ale aspoň se tam něco dělo.

A měli jsme opravdu i pod banálníma novinkama desítky komentářů, což...

Bylo si myslím i pro ty autory nějaká prostě zpětná vazba a odměna v jednom, ať už se ten článek líbil nebo nelíbil, protože to zkrátka nějak žilo a měl si pocit, že to teda někdo čet a někdo to řeší.

Ty, když jsi nastoupal na Movie Zone, tak jsi říkal, jednou budu psát články jako Vašek?

Já nevím, co jsem říkal tehdy.

Ale vím, že se mi Vaškové články strašně líbily a že jsem je hrozně rád čet a věděl jsem, že nebudu mít časa pravděpodobně ani skills je psat, takže já jsem tam nastupoval.

Měl jsi někdy vůbec tou ambici?

Ty velký portréty.

Ne, to určitě ne.

To jsou třeba věci, co mě nebaví ani číst jako portréty nějakých osobností nebo tak.

Já jsem tam vlastně nastupoval s tím a dělám to tak doteď, že já dělám tu ne nevděčnou práci, ale tu, co není úplně autorská.

Vytíráš ty hovna.

Ano, ano, ano, ano, vytírám ty hovna, dělám obzory, rozděluji, kdo co napíše, snažím se, aby to bylo na ten týden pokrytý nějak smysluplně, aby nebylo pět dní bez recenze a potom čtyři recenze během dvou dnů a takovýhle, řeším ty novinky a takovýhle věci.

Takže dneska v té psané formě tam nemám asi tolik věcí, které bych bral jako autorské, které bych si říkal, že jsou moje a měl bych z nich radost, ale realizuju se v té videoformě mnohem víc.

Počkej, a ty jsi tam říkal šef-produktor?

No, ano, jsi zapomněl zmínit.

Já nevím.

Já se musím dneska podívat.

Podívej se, jestli je to napsaný.

Je to dost možný, no.

Ale já jsem chtěl předtím říct, že on se nabízí.

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp, ano.

Čekal na to patnáct let.

Ale to, co jsi zmínil předtím, takový ty blitzkriegy, tak my to, nevím, jestli to můžu zmínit, ale asi jo, my to kolikrát děláme dodnes, protože civil si všast večer, všimn, že má někdo narozeniny a že bysme třeba mohli do druhýho dne udělat jako... Což je predatel.

Dobrá práce.

Děkuju.

Dost dobrý pičo.

No, takže i když má Matěj velkou tabulku jako různých jubilejí, tak Tyvole si stejně vždycky všimne, že někdo, kdo v té tabulce není, má nějaký nadozeniny a že do příštího dne by se mohlo udělat deset jeho nejlepších filmů a podílí se na tom teda celá redakce, takže je to takový kompozit.

První odpověď je, nemáme na to čas a já napíšu, ty vole, to je otázka našeho renome.

Nemáme na to častěji takovou odpověď, u které je ten prostor pro vyjednávání.

Ale odpověď, já na to se hodím, tak ten prostor jako není.

Ale pak řekne Jářinu, je to otázka renomé a teď to tak čeká a pokud se do deseti minut někdo napříče, když jde o klinta Istuda, beru Gran Torino, tak už je to vlak, který se nedá zastavit.

Ale tyto články, které vznikaly v těch extrémně rychlých podmínkách, velmi snadno identifikujete tím, že tam má většinou příspěvek i kocor, protože jsme tak v prdele, že potřebujeme, aby psal opravdu úplně každý, kdo může.

Pravda, pravda, ano.

No a pak jsou různé žebříčky, které třeba Ted s Matějem pravidelně dělají, protože koukají na takový ty bizarní horory toho třetího sledu, který třeba primárně jejich recenze na Movizo nechce, ale když už to nakoukáte, tak to chcete někde zužitkovat, když najednou vidíte něco zajímavého.

Takže oni si řeknou, hele, tak dáme dohromady 10 hororů, napíšeme to, když už to bude napsaný, tak Cival to vezme, protože každý článek je dobrý.

Každý tématický článek je dobrý, než ty castingový novinky.

Vlastně probíráme vždycky, že jo, tradiční argument, recenze nebo téma vždy lepší, než skurvená castingová novinka, kterou samozřejmě Ondra, který tady bohužel dneska není, stvořil jednu tu z esencí a to je, že Olivia Colman hraje v nějakým...

špionským thrillerům, nebo něco takovým.

Já nevím.

Tak to je taková esence, kdy se jako to vždycky smějem, že vole, jenom napíšu dnesné olivy, kolon, prosím.

No, je to zajímavý.

Tak Kocoury, ty si pamatuješ, kdy jsi tento svět toho psaní opustil?

Když nepočítám trailerové popisky, které vydatně píšeš, zejména k českým filmům.

To je, ježištěch, já jsem napsal už.

Já myslím, že to bylo na té mojí stáži v Londýně asi, že jsem měl dobrou práci na fulltime a zároveň... Kdy jsi tam byl?

2009 až 2012.

Zároveň mě bavil ten život tam a chtěl jsem ho...

exotické dívky.

Je to, jak říkáš.

Ano, ano.

A chtěl jsem ho hltat plnými doušky, tak říkajíc, takže jsem se rozhodl, že nebo navíc jsem ještě měl pocit, že už jsem všechno řekl, že už jsem všechno napsal, že

že už se točím v kruhu, že ty filmy... On si říká, že v Hollywoodu je jenom určitý počet scénářů, který se točí pořád okola a píšeš o těch samých hercích.

Měl jsem takový pocit jako vyčerpání a k tomu ten Londýn, takže nějak se to tak sešlo a hodil jsem do toho vidle, no.

A od té doby jsem měl nutkání se o něčem vypovídat tak třeba jako desetkrát maximálně, jinak asi ne.

A tak občas jsme tě ukecali na nějakou recenzi, ty trailerový popisky jste furt vymáčknem, nějaký vajemko občas.

No občas, ale jako něco, tak dvě věci do roka max.

Tak jedno VIMko už tam kocurovi držíme asi dva roky, protože je ze slušnosti k tomu, že ten film objevil.

To nebudeme říkat.

Tak jsme říkali, že mu to necháme.

Ale já mám pocit, že ty jsi mi říkal, že vlastně jsi v té Anglii zapomněl psát.

Že je pro tebe mnohem těžší psát dlouhej českej text, který má hlavu a patu.

Že ses nějakou recenzí slal jako třeba tři dny.

A že to prostě bylo mnohem náročnější než dřív.

Je prvé, že najednou psal takový

No to je samozřejmě... Já jsem vždycky nesnášel lidi, který přijeli do Čech z nějaký cizí země a mluvili hrzně, špatně česky najednou s tím přízvukem a říkal jsem si, to jsouhle dementi.

A pak jsem vlastně zjistil, že jak jsem tam byl dlouho, tak jsem začal přemýšlet v tom jazyce, což se myslím stane jako každému, že si přestane ty věci překládat, no a pak do toho psaní se to taky jako promítlo, že bych psal česko-anglicky a omlouval se za to, že já už jako neumím psát, ale

Taková ta stylistika a ty nějaké přirovnání a všechno to... A tak ty o tom svým psaní, jako nikdy nemluvil s moc velkou úctou, že jsi vždycky říkal, mně to nepůjde, jako tobě s INFem.

Jakože bylo vidět, že to tak jako, že se hodnočíš vlastně kriticky.

Mně přišlo, já nevím, jestli jsme to probírali s Civolem na pivu, to už si nepamatuji, to už bylo dávno, ale...

Já jsem hrozně rád, že jsem tu možnost dostal, protože jsem to vždycky chtěl zkusit, nicméně to jsem teda asi říkal v tom stylu na pivu, já prostě nemám takový široký obzor, co se týče nějakého filmového vzdělání nebo nějakých obecných

prostě konexí do nějaký, já nevím, politiky a tak dále.

Vy tam občas jako děláte oslý můstky i jako na společnost a tak dále.

Já jsem to vždycky jel jako takovou tu dojmologii.

Byl jsem rád, že jsem našel medium, kde vlastně se jako můžu vyblejt ze svojich jako dojmů, ale vlastně jsem si nikdy nemyslel, že na to mám tu kvalifikaci a že jsem na to jako dost dobrý.

To znamená, to, že jsem to dělal tak dlouho, je vlastně jako strašný zázrak pro mě a jsem za tu možnost jako rád, ale furt si myslím, že vašich kvalit jako bych nedosáhl a nikdy bych se fakt snažil

o infovi vůbec nemluvím, to je prostě jako born to write.

Když vystřih Filmtech, tak to bylo, že prostě čumí na komparace projektorů, které vyšly v roce 2020.

Z tebe ty nápady jako se sypou jako tak neuvěřitelně hlavně.

Ale tak když už si takhle jako plácáme po zádech, tak já si myslím, že v těch začátcích jsme se právě krásně doplňovali, protože ty si používal příměry a metafory v těch recenzích.

To byl takový magický realismus a mě to vždycky, do filmu, který jsem neviděl, ale i do filmu, který jsem viděl, tak mě to vtáhlo úplně jiným způsobem.

A ta recenze o tebe prostě byla vždycky takovej příběh, jo?

Kdy, jako ne, že bych nevěděl, jak dopadne, ale prostě... Za chvíli si teď začnete kouřit péra.

No ne, ale zase jako u tebe je přesně to, co říká Petr.

Ty jsi měl ten rozhled, jo?

Studovaná politologie a všecko, takže jako myslím si, že ty jsi... Netahejte do těch filmů politiku.

Je to tak, ale u tvejch textů byl vidět ten rozhled a to jakoby širší uchopení toho kontextu, jo?

Já jsem do toho šel trošku jako nad tvrdotím srdíčkem.

Taky jsem si spoustu věcí, když jsme začali psát, tak jsem si dostudovával prostě...

Ať už to byly ty věci, které si máš dostudovat, nebo věci, které jsem bral úplně jako náhodně podle toho, co mi přišlo, že by mě bavilo, že jsem si to tak různě vyzobával.

Ale u tebe bylo vidět to komplexnější uchopení.

Takže si myslím, že na tom začátku jsme se jako všichni hezky doplňovali.

To byly opravdu tři různý styly, ale všichni jsme měli nějaký zájem psát o tom filmu jinak, než jsme viděli všude kolem nás.

Je fakt, že když jsi přečet ten text, tak bylo tak silně autorský, že jsi poznal, kdo to napsal stoprocentně po jednom odstavci.

A to je jedna zajímavá věc, že my jsme to psali, já vím, že dneska to zní absurdně, ale my jsme to psali jinak, než se to psalo v těch oficiálních médiích.

Byli jsme hovorovější, byli jsme sprostší, byli jsme uvolněnější, napsali jsme, vlastně psali jsme to tak jako osobitě a

Bylo to, což je vlastně dar a možná do větší mnohem míry spíš prokletí, že jsme tam neměli žádného editora.

Vlastně možná jsme si to... Měli jsme takzvaného editora ex post.

To znamená, že potom řekneš, hele, tohle se mi třeba jako nelíbilo, nebo tohle...

Většinou se, ale vlastně jsme ty naše texty nerozporovali, přitom jako já roli editora vůbec nezhazuju, navopak.

Taky jsem editora dělal.

Je důležité, když někdo přečte text a řekne, tady tý argumentaci nerozumím, tady to máš napsaný jenom jako vágně na efekt.

Ale tohle my jsme tam nikdy neměli, takže jsme to prostě ze sebe vyhrlili, palci to tam a dějí se vůle boží.

Vlastně, když se vám to nelíbí, tak si vylište prdel.

No, ale některé věci byly ten sprint, že jo.

Ale samozřejmě, jako je to, ale na druhou stranu dneska si, kdybych ti řekl, jako který článek se ti nepovedl a byl mimo, tak po těch 20 letech nejhorší na tom je, že si to ani nespomeneš.

No jasně, ale jak jsi říkal, některé ty věci jsou sprint, možná ne ty recenze, tam si člověk přece jenom trošku jako se nad tím zamejšlel, nevyhodil si takhle 10 odstavců, aniž by si se ohlídnul.

Ale ty trailerové popisky, kdy jsme si na to zakládali, protože jsme vycházeli z Trailer Zone, ne že by se tomu teda jako věnovalo tady hrozně moc médií, že by to byl jako nějakej ten úprk, že jako vyšla ukázka a najednou jako honem honem honem, než nás přeběhne Mirka Spáčilová, to se úplně jako nedělo, ale chtěli jsme tu popisku mít tam co nejdřív samozřejmě.

Zvlášť potom, když to začalo vycházet i na jiných webech, YouTube, tak jsme samozřejmě chtěli být my ty, kde to vyjde, abysme tu diskuzi přetáhli přímo k nám.

Takže jako ve chvíli, kdy lidi věděli, že to vyjde, kolikrát se šli podívat na YouTube na tu ukázku a pak si přišli k nám pokecat.

Takže bylo hrozně důležité, aby to vyšlo, i když tam bude, na popisku se pracuje a kocourová ikonka, tak důležité bylo, aby se nastartovala ta diskuze, protože ty lidi si chtěli povídat.

No a je potřeba si říct, že to naše nasazení bylo velký, že já si vzpomínám, že to prostě fungovalo fakt nejen na bázi toho, že u Star Wars si dáváme budíky a u nevím jak velkých filmů, vlastně tady těch velkých značek, ale i když vyšel Jarhead,

tak prostě viděl jsem, že má vyjít Jarhead, novej film sama Mendeze, tak jsem si prostě dal na pátou budík.

Pustil jsem si to, úplně jsem nevěřitně zjíral, co to kurva je.

Napsal jsi to v tom obrouznění a šel jsi smát.

Stáhl jsem to v Apple QuickTime a to jsem prostě...

Taky to bylo fascinující, to jsem někdy dělal v Brně, když jsem byl u své slečny po té budoucí, po té bývalé manželky a prostě je to vlastně hezký, že mi tolerovala, že spolu usínáme a o čtyři hodiny později ten nazovní budík.

a o 5 hodin později se vracel do postele spát, ale byla to vlastně nějaká posedlost, taková to, takový to nemůžeme připustit, abysme to prostě měli o 12 hodin později, přesto prostě kurva nejde vlach, ty lidi na to čekají a budou nám psát, kde to je, to teďka už to bereme trošku jako.

Berem to benevolentněji, ale ty velký značky furt tam jako snažíme... No, jak říkám, dneska je, nevím, jestli bych to nazval konkurencí, ale tenkrát opravdu, kdybychom tu ukázku vydali o půl dne později, tak bychom furt byli první.

Ale nám šlo o tu naši vnitřní prestiž, my jsme měli pocit, že ty lidi na to fakt jako čekají a číhají a taky to vědí, kdy to vyjde, takže tam šlo o ty minuty.

A jak říká Cival, probudil se v 5 ráno, stáhnul to mechanicky, v polospánku udělal všechny ty úkony.

A pak třeba ráno v 8, když vstal, tak si teprve přečet, co napsal, protože to celé probíhalo v takovém oblouznění, ale my jsme, jako hnal nás dopředu i ten pocit, že prostě děláme něco důležitého, že měníme tu branži.

A samozřejmě na nás na těch projekcích ty

služebně starší, koukali jako na takové vyvrhlé děcka, co se prostě někam cpou.

Ale je teda pravda, že po nás už žádný další děcka nepřišli.

Mám pocit, že my jsme v takové... Neříkám, že neexistují Toren a Spol, ale myslím si, že už jsou z trošku jiného těsta a mají trošku jinou motivaci.

A to jsem samozřejmě chtěl probrat.

Ještě než se k tomu posuneme, tak je potřeba zmínit, že tehdy, jestli si správně vzpomínám, tak další do party byl Šušika.

Tady je na tom morálním žebříčku přesně naopak od hlada.

Zatímco hlad přišel, když začali smrdit dukáty, tak Šušika si to dva roky obepsal zadarmo.

Říkáš, blbě, se mnou přišly peníze.

Ne, ty jsi zaslyšel.

Cikání.

Ty jsi slyšel, že pan Máchal to háže do toho pitlet, tak jsi ho zaťukal, že si to něco nejí pro tebe.

Tak Šušik asi to ty dva roky odedřel a což ještě bylo o to horší, že on je o nějaký dva, tři, pět let starší než my, takže on musel i žít reálný život, potenciálně pak začít připravovat se na nějakou rodinnou konstelaci, kdy je potřeba mít tu peněženku poměrně vystlanou.

tak logicky zahájil svou kariéru v český televizi, nevím, jestli to říkám přesně sousledně, ale ten si to vlastně odmakal, že se čeká na toho investora a co se investor našel, tak už přenechal svoje místo hladovi.

Ale já mám teda pocit, že pak se dělily nějaké peníze, nějaké bonusy a tam jsem to vždycky nechával jakoby jemu.

Bonusy jsme mu vždycky zpětně dali za to, co si odmakal, ale bylo to jako... Nebylo to z mojej strany úplně hezké.

Odesral to, odesral to.

Ty jsi slízl jeho smetanu.

Tak, já jsem trošku jako Milan Rozšafný.

Jak se říká ve filmech Roberta Rosenberga.

No a pak se to začalo průběžně okresličovat a to je vlastně jeden hezký aspekt té věci, že movie zone vlastně nikdy nebyla tou továrnou na peníze, nikdy nebyla tím webem jako empire, který by byl jako nějak prestižní, ale v té komunitě těch filmových výků a mezi těma nerdama a vlastně i mezi těma psavcema to byla jako taková ta

kůl věc, kdy seš vlastně výrazný, když tam píšeš, seš vlastně nějaká osobnost.

Takže nám se pak podařilo přitahovat třeba ty Karly a STčka.

Vlastně kdykoliv někdo šikovný vyskočil, Karel na Gorillé, STčko na...

i Oberon nebo Filmo, tak jsme jim vždycky dali laso a za nějakou hubičku, za nějaký malý desátek jsme je mohli zneužít jejich energie, což samozřejmě byla super pozice.

No jo, je to tak.

Já jsem samozřejmě nechtěl říct, že po nás potopá ostatně.

I naše generace se obměňuje nějakým způsobem a rozšiřuje o ty mladší ročníky.

Ale ještě bych se chtěl vrátit k tomu komunitnímu rozměnu.

Samozřejmě bylo to vidět v těch komentářích.

Vy už jste probírali teď nedávno, konečně jsem viděl to chatičkový MZ Live, tak se mi hrozně líbil ten úvod, kdy jste tam řešili i ty FMka vlastně.

I to, že jsme velmi pokročile streamovali živě Oscary, což musím poděkovat různým pluginům pro tehdejší MP3 přehrávač Winamp, kde jsem to dodnes nechápu, jak jsem to nějak zprodukoval dohromady, že to fakt fungovalo, že jsme měli nějaký pirátský rádiový vysílání po internetu a dneska by se to zakázalo samozřejmě všechno.

Takže to byla jedna věc, že tam byl ten živej stream, vlastně skoro ještě před YouTube, ale že jsme ty lidi, tak jak říkal Kosour, až tady bude 200 lidí, půjdeme na pivo.

Takže jsme fakt potom pořádali i ty akce v tom reálném světě a protože jsme měli v té Praze relativně gro těch uživatelů, tak se tam sešala vždycky zajímavá komunita, spousta lidí, některých jsme vyfiltrovali potom lidi, co si zkusili i psát.

Z některých se staly lidi, kteří třeba jako nikdy nepsali pro Moviesound, ale psali pro některý z těch dalších webů a třeba se dneska jako dodnes aktivně živějí ve filmový branži, což je vlastně hezký, že jo, to je takový ten odkaz, který vidíš, na který si můžeš i po letech sáhnout.

No a samozřejmě těch lidí, kteří k nám psalo, je hodně.

Já jsem si tady otevřel, teďka samozřejmě můžu zmínit redaktory Duda, Teda, Karla, Rimsyho, tak to je z toho se stala úplná ikona, ten to dokázal tady.

Vlastně z potůného uklízeče, kterýho lidi nenáviděli, se stal největším hrdinou, a to ještě lidi neviděli, jak se slíká.

Máme tam Krauseta, máme tam Jokola, máme tam Kroma.

V kategorii doživotní český redaktoři je Šušika, který se teď vrací, že popisky k nám píše, aby si tak jako procvičil stylistiku kocoura, spůna, tak jako odfusni si, máš to dovolený.

Ale mezi externistama, a to je vlastně zajímavé, a tam určitě bude i někdo chybět,

Ale psali k nám Štěpan Čermák, to už jsem zmínil, STčka, Daniel Zeman Woody, ten k nám furt píše, Hubert Paul, Vítech Šmarc, že jo, tak ty vole čelisti, Lukáš Masner, ten k nám psal soundtracky, Ondra Vosmík, ikona ze cinémy,

Helena Zigmundová, Kamil Filak nám napsal několik textů.

Tomáš Vyskočil, Tomas z Film Toro a Flix Patro, Duro Červenák, Ondra Kubín, Martin Svoboda.

Proklínaný i nenáviděný.

Taky jsme měli pár textů.

Proklínaný i nenáviděný, proklínaný i vylebený.

Douglas k nám napsal nějaký texty?

Douglas k nám napsal nějaký texty, já jsem mu pak u nich měnil titulky, což...

Což těžko nesla.

Těžko to nesl i Kamil, ale ten mi to neříkal do očí.

Kdybychom si tady dali takhle na místě nějakou ikonu, koho tak si tady z těch externistů vám třeba osobně zarezonovali?

Dokázali byste to takhle říct?

Třeba jednoho si vybrat, kdo ti je blízký, nebo všema upovrhuješ a jsi rádi, že odešli pryč.

Já neopovrhuji nikym, ale tím, že mi těma rukama projde textů tolik, tak už si málo vybavuju tyhle ty korty starý, ale vím, že pořádně hrozně baví číst Woodyho.

Dobře, Donny Oseman.

Já, no tak ještě než to řeknu, protože já mám svoje favority.

Já taky jako nevím úplně konkrétně, ale Duro vždycky psal s takovým jako fanouškovským nadšením, i proto ho mám rád stále jako na ČSF, i když k nám nepíše.

O něj je to občas jako love or hate totální, ale... Jo, máme můj zom life občas.

Nevím, protože na to nekoukám, jak jsem se přiznal minule.

Teď tam byl podle mě poslední nebo předposlední.

Měli jsme za poslední rok dva díly.

Duna dvě a tečka... Ale to jeho... On je jakoby... Na to, že půjde do Gulagu na Slovensku za chvíli, tak ho těžíme.

Proti režimního člena.

Takový to jeho duchovní mládí stálý, tak to je v tom strašně vidět, že pořád je prostě fanboy až do konce a to je strašně super.

Ta energie z něj pořád jede a v těch textech to bylo, jako vždycky znám.

Jo, už tenkrát, když jsem četl ten jeho květnatý jazyk, tak jsem si říkal, ten jednou napíš nějakou knížku.

To řekl mě asi 20 let.

Já vím, no to jsem taky zjistil až později.

My jsme si z něj vždycky dělali legraci totiž.

My jsme vůbec, jako tuhle jeho soubížnou kariéru jsem stučil jenom...

Já jsem říkal, že bydlí na Salaši a že mu tam zavedli internet jako velmi nedávno a je to vždycky jenom, když projíždí kolem vlak, protože píše tak málo.

Ty jsi rovnou samozřejmě přešla na ty ovce, takže jsme ho takhle jako hejtili a přitom on už na Slovensku tou dobu byl velmi respektovaný autor, možná jako na úrovni, o který ještě jako se nám nesnilo, jo.

A dneska je to samozřejmě jako významný publikovaný autor, takže jako do toho gulaku musí, protože to je součást takový ty, takovýho toho životopisu.

Slovenskej souženicin

Bez toho by to vlastně nešlo, takže zdravíme.

Dobře, no tak mě hrozně bavily texty vždycky Ondry Vosmíka, který měl takovou tu cinemáckou flow, vždycky takovou tu lehkost, jakou ty věci psal a jak byly vlastně takový závavný a rychlý.

A Helena Zygmundova, což vlastně musím zmínit, že tu jsem vždycky obdivoval tu její kombinaci stylistiky a právě těch společenskopolitických přesahů, vždycky občas ještě se

vrátí na movie zouniácké výsluhní tím, že repostujeme nějaký starý VIMko, ale vím, že komunikačně byla v trošku jiném rejonu než my a nakonec odešla nasrana, že to naše publikum je vlastně šovinistický, protože my jsme měli vlastně už tehdy a vždycky 85 % uživatelů muže,

Samozřejmě jsme si je tam vychovávali pak i v době Facebooku těma hezkejma fotkama z Carlet Johanssonu v Neglige, ale když měla třeba nějaké jako artistně hodnotnější pojednání, třeba recenzní nebo výjemkový, tak tam prostě přišli nějaký rozjíbení glosátoři a začali tam něco

tak jako šovinisticky vtipkovat a mě samozřejmě to bylo blbý mazat, jenom jsem si říkal, že to jsou čuráci, ale nemazal jsem je, tak vím, že pak odešla nasraná, že do takového šovinistického prostředí přispívat nechce.

Nevím vlastně, kam tečka píše, ani nevím, jaká je její profesní dráha, ale vždycky vím, že mě ty texty moc bavily.

No.

Tak změnilo se za posledních 20 let naše vnímání filmů.

Přistupovali jsme k těm filmům nějak jinak nebo úplně stejně?

Dokážeš si to info vybavit nebo dokázal bys to nějak zhodnotit?

Nejen vlastně svoje vnímání filmů, tím ti nechci nabíjet na 20-minutový monolog, ale i kinematografii, jestli prostě tam vidíš nějaké jako...

vývoj, který jde nějak zhmotnit, nebo vlastně je to všechno v také mrze těch starých lidí po čtyřicíce?

V mrze to není, ale no, přesně jak říkáš, je hrozně těžký odstoupit od té subjektivity a zároveň máš furt pocit, že už teda jako věk nezastavíš a zároveň já jako vidím některý naše, řekněme, idoly, třeba jejich jméno a příjmení začíná na F,

který jako do jistý míry vydláždily tu... Francis Ford?

No i tenhle třeba.

No ne, ale tak jako vidíš na nich jako některý cestičky, který má... Harrison Ford?

Nebo o kom se bavíme?

Ne, má podcast ten člověk.

Svojí manželkou.

Frančiška Fuku.

No to je jedno.

No to je jedno, ale samozřejmě na někom jsme vyrůstali, někoho jsme četli, když jsme nějakým způsobem psali ty první řádky a tyhle lidi...

A tyhle lidi se taky nějakým způsobem vyvíjej, ať už jde o jejich filmový vkus, nebo o formu, kterým ho prezentujou.

Takže, no já nevím, vždycky jsem si byl tak nějak jako vědomý toho, že nechci skončit tak, že mi někdo jako vezme za tu ruku a řekne tak, dědečku, pojďte si vzít prášky.

Jo, jakože chceš být relevantní samozřejmě, že jo, chceš promlouvat nějak k tomu publiku, který tě čte.

I když mě vždycky zaráželo, že nás na Moviesound, když jsme koukali do těch statistik,

že nás čte třeba o generaci mladší publikum.

A teď jsem si říkal, jak dlouho budu mít co říct těm lidem, dokud... Nebudeme za ty starý trapáky.

Já jsem ti dal dva okruhy a ty ani neodpovídáš.

Já se k tomu obloukem dostanu.

Ty se ptáš, jestli se změnilo to vnímání toho filmu.

To jsem divácký.

Dobře, ale člověk je divák a zároveň analytik a zároveň ví, když o tom filmu bude psát, tak nějakým způsobem jsem uvědomělý tím, jak píšu o filmu a jak promluvám k nějakému publiku.

Takže myslím si, že nějakým způsobem to moje psaní o filmu musím zůstat u sebe, protože to nestahnu na celou redakci.

Jsme individuality, vždycky jsme byli, vždycky to těm lidem v komentářích a třeba i v rámci těch textů vysvětlujeme.

Říkáš jim, Ondra nepíše i za mě.

No tak je jednodušší vysvětlovat jim to v tom MZ Live, kde jsme naživo a kde si ty lidi asi uvědomujou, že v každém tom okně je nějaká osobnost, že jo.

Každej o tom mluví nějak jinak.

Ale v tom textu, i když seš tam na konci nebo nahoře podepsanej, tak to lidi berou jako, že na můj výzon tomu dali tolik a tolik.

Pak teprve padne to jméno.

Takže myslím si, že subjektivně s tím boju, takže na ty filmy koukám z trošku jiného úhlu, možná až moc se zajímám o to zákulisí, zajímám se o to, proč, co, kdo nějak udělal, proč se tohle stalo a tohle stalo.

Vím, že ty k tomu přístupuješ trošku jinak a že je tenhle ten můj analytický, možná až přehnaně analytický přístup

občas kritizovaný v širších kruzích, jakože recenzent by neměl autorovi nebo komu radit a neměl by skrz domněnky dekonstruovat, jak ten film vzniknul, proč bylo přijaté tohle a tamto rozhodnutí, ale

Vnímám to tak, že třeba v poslední dekádě toho psaní mě baví koukat do toho zákulisí, rozkrývat nějakým způsobem ty příčiny a pohnutky, které vedly k tomu, jak ten a ten film vzniknul.

A vědomě se tím možná připravuju trošku to kouzlo.

Ale zároveň každý rok vidím dvoucifernej počet filmů, kdy když jdu do toho kina a prostě zasne se tam a rozjede se ta promítačka, tak mě ten příběh, ten film, to vyprávění natolik pohltí, že vlastně všechno tohle odhodím a cítím se jako ten kluk, který začal prostě v půlce devadesátek aktivně, proaktivně chodit do kina a nechal se tím vtáhnout a říkal si, že tohle je to nejlepší na světě.

Takže i když jsem ti asi neodpověděl na tvůj otázku, tak doufám, že jsem teď řekl něco, co lidem dává smysl.

Dobře, no jako docela jsi mi asi pak odpověděl, na poslední chvíli jsi tam zabrousil, ale no já, jak jsi říkal, ten dvouciferný, já to vlastně taky mám, že jo, oni nám spousty akrát nadávají, že všechno skritizujeme, zvlášť, když si dovolíme třeba, nebo já si dovolím třeba vyjádřit negativní

Nebo ne, ne negativní, ne zas tak nadšený názor třeba na Thunderbolts, tak to prostě hnedka pak poslouchám pod pěti facebookovým příspěvkama, to mi se nic nelíbí.

A je prostě červen, a to se mnou mělo propálit, když točíme to 260. první Movies of Life, je červen.

Třeba pro někdo mrtvej vřídu už zase.

Přesně.

A ze záhrobí vám můžu říct, že za první půl rok mám prostě top 20 filmů úplně vystlanou bez problému.

A přijde mi, že ty kinematografie a těch bijáků, který mě dokážou opravdu pohotit a natchnout, je prostě neuvěřitelné množství.

A jsem za to rád.

Pořád si to dokážu užívat s velkým nadšením.

Pořád si to dokážu užívat s takovou tou, že mě to najednou vtáhne a vůbec nevnímám svět kolem sebe.

Na druhou stranu,

Samozřejmě před těma 20 lety jsem měl takový to, že vyšel trailer a já jsem se z toho jako připochcal a pak jsem si říkal, tohle bude strašná pecka a pak jsem vlastně prožíval to zklamání, ten otřez nebo tu deziluzi, to samozřejmě teďka nemám.

Teďka už vlastně jsem vlastně při tom přístupu v té preprodukční fázi jsem mnohem víc skeptický k těm bijákům, ale na druhou stranu, když už

Vlastně funguje to furt stejně, že když v té páté minutě to prostě šlape, tak vím, že to bude šlapat až do konce a to rozlišení mezi tím super filmem a tím průměrným filmem a tou sračkou, vlastně cítím pořád stejně intenzivně a vlastně mám pocit, že pořád mě dokáže natchnout zhruba stejný procent toho filmu.

Co ty?

Já jsem se vlastně přesunul z toho psaní k tomu nepsaní a postupem času, jak jsem už nemusel ani sledovat ty trendy a sledovat ty nový castingy a nový upoutávky, tak jsem u sebe vysledoval s velkou radostí, že

Se na ty filmy teďka těším mnohem víc, protože o nich vím mnohem míň.

Dřív jsem věděl úplně všechno v podstatě i z těch trailerů a z nějaký minulosti těch tvůrců a všeho si dokázal tak nějak zhruba vykonstruovat, jaký ten film bude.

Ale dneska já třeba nekoukám už vůbec ani na trailery a jdu na ten film jako... Jenom ty, který popisuješ?

Přesně tak.

Jako From Scratch úplně jako nepopsanej, proto teďka, vlastně jsem byl na 28 let poté, samozřejmě to točíme teďka v červnu, já jsem ani nevěděl vlastně, že tam hrajou ty herci, co tam hrajou a strašně mě to potěšilo.

Bylo to pro mě takový to obrovský překvapení, to obrovský divářský překvapení, který jsem si... Jako že tam jsou nějaký herci.

Že tam jsou nějaký herci.

Ne, že je tam třeba ten doktor, to jsem jako nevěděl, kdo ho hraje.

A že tohle se mi nestalo vlastně celý ten život, co sleduju filmy, tak tohle se mi stává až třeba poslední dva roky.

Je to úplně jako jinej druh radosti, taková ta čirá divářka.

Takový ten děda, co žije na té samotě, upryje vidze a najednou se jde mezi lidi a zjistí, že jsou elektroauta.

Je to tak, ale má to něco do sebe.

Je to opravdu jako skvělý.

Když jsem se trošku odklonil od toho sledování,

A jinak obecně si myslím, že dřív filmy, pořád kino je pro mě nějaký jako prostor jenom můj, jsem tam v té tmě a i během toho filmu se ještě jako vysrovnávám myšlenky, je tam taková ta hezká tma, nikdo mě tam neruší, pokud tam samozřejmě nikdo nechroupe popcorn, proto chodím spíš do menších kin.

Ale teďka nevím, co jsem chtěl říct, že jsem se v tom nějak zamotal.

Protože na některé filmy nemusíš koukat, ale chceš na ně koukat.

To je přesně tak.

Teď si to mnohem víc užívám.

Vejlety do kina jsou pro mě mnohem víc vzácný a dělám teď jiné věci, u kterých odpočívám a je to pro mě takový mnohem větší svátek.

Mně přišlo právě, že než jsem třeba já začal dělat podcast s Baldinským, což mě donutilo koukat na ty filmy víc, na Movies on Life to nebylo, tak že jsi vlastně měl nakoukáno vždycky hrozně moc.

Kdo, Baldinský?

Ne, ty, ty.

Že jsi právě jako takový to...

Řeknu ti, vím, že jsou hezké reakce na Fight Flight a tu kriminálku s tou, teď nevím, jak se jmenuje, taková ta od Aleksandra Payne a George C. K. Shetland Woodley, ta kriminálka.

Jo, ta s tím Benem Mendelssohnem.

Takže prostě já řeknu, chci se na to podívat a ty řekneš, no tak můžeme se na to i podívat, já už to viděl včera a jako je to dobrý, víš, jakože...

Tak já jsem měl samozřejmě nějaký období, kdy ve mně hrozně zarezonoval asi před pěti rokama, když Rims jednou napsal do diskuze, uvědomili jste si, že kdyby jste chtěli teďka nakoukat úplně všechny filmy, tak už vám na tom životě nezbývá čas, že už si prostě musíte vyselektovat fakt jenom ty topky a ty věci, co vás zajímají.

Takže já jsem začal schematicky a systematicky dokoukávat nějaké filmy buď podle herců nebo podle žánrů.

Jo, to jsi mi posledně říkal.

Tady mám složku z filmu Jeana Hackmana.

Ano, je to tak.

A to si vyselektuješ podle českého foto třeba červené filmy s Jeana Hackmana?

Vezmu si top 10 Jeana Hackmana, které jsem neviděl a nakoukám, abych měl přehled.

Kort třeba, když je fakt to období, kdy ty herci umřou, je to fakt aktuální, člověk tím trošku víc žije.

A myslím si, že tady to systematické dokoukávání těch úplně jako největších pecek vyvrcholilo asi před dvouma rokama, kdy jsme si s Hledem dali challenge, že dáme 365 filmů za rok.

Já jsem to pojel tak, že by to ještě měly být 90% filmy, který jsem neviděl.

A když už teda koukám takhle systematicky, tak tam fakt si ty největší šlehy, že jo.

Jeden film denně.

Zase byl single, ne?

To jsem napůl byl a napůl nebyl.

Nemohlo to teda za ten rozchod.

Můžete ještě, jenom že vám do toho skáču, tu genezi této sásky hezky obhájit nebo jako vysvětlit.

To, že já jsem se k tomu dostal, až ve chvíli, kdy to běželo.

Matěj mi ukázal tu tabulku,

A já jsem na to jenom fascinovaně zíral.

A ještě říkal, já ti tady udělám sloupeček, kdyby si se chtěl přidat.

Myslím, že mi to vydrželo asi jako týden.

A pak jsem slyšel i od Civala, že bys si se toho taky účastnil.

Já jsem se toho účastnil.

A Cival to dělal tak, že... První rok jsem to nemohl dát.

A pak jsem byl ze strašně mínusu, ale podařilo se mi během prosince dvakrát onemocnět na deset dnů.

Čímž ve chvíli, kdy jsem mohl dát pět filmů denně na smrtelném loži, jsem to najednou dohnal.

To jsem chtěl tuto historiku, aby zazněla.

Samozřejmě nejhorší byla třeba taková ta pasáž po nějakým rozchodu.

To je prostě, nechceš být doma, hlavně nechceš sám koukat na televizi, protože nechceš mít prosto přemýšlet, chceš jenom se někde ožírat nebo prostě běhat.

Všude dávají romantický komedie s dobrýma komedami.

Takže to jsem prostě najednou dva měsíce neviděl nic, ale když jsem byl vlastně šťastně zadanej a do toho jsem onemocněl, tak najednou to skárkalo na 50 filmů za měsíc.

Já nevím, co byla ta geneze.

Takhle geneze nebyla.

Ty jsi to dělal, pak jsi mi řekl, že to děláš, tak jsem říkal, že se přidává, zkusíme to oba.

No já jsem rok předtím viděl 270 filmů a říkal jsem si, tyjo, ty 365 není tak šílený.

Ty máš rád ty projekty a tady ty věci, který tě napojí.

On byl jeden rok největší expert na whisky.

V Praze jeden rok.

Teďka je nejlepší chodec v Praze, v té Praze Vysočené.

Já mám teďka challenge na 365, takže minulý rok jsem nachodil 3650 kilometrů a letos pálím 365 tisíc kalorí, ale předtím to bylo 365 filmů.

Ale nakonec se nám to s Hladem povedlo.

A bylo to vlastně super, protože jsme se ještě kopali k tomu, abychom si doporučovali filmy, které jsme neviděli.

Hlad je v tomhle teda strašně dobrý, protože samozřejmě ten záběr těch C-čkových zvrhlesí, které jsem jako neviděl, tak ten je mnohem větší než u mě.

Já jsem fakt viděl jenom ty největší klasiky a málo kdy překvapím, ale tohle nás podle mě oba hrozně obohatilo a vlastně nás to ještě nutilo na ty filmy víc koukat, že jsi vždycky věděl, že kámoš ti doporučuje nějakou pecku, bylo to jak za starejch, když se prostě lidi sešli v hospodě a řekli si, hele, tohle nakoukej, protože to je fakt super, ještě když nebyl internet.

Takový book club.

I v tomhle mě to bavilo a myslím si, že hlavně díky tomhle jsme to dotáhli, že jsme si dávali ty úkoly a nechtěli js

Proto jsme to ten, nebo minimálně já ten další rok nedali, protože jsme se na ty úkoly vykašlali.

No, to je pravda.

No a já vlastně potřebuji mít to, co musím porazit.

To znamená, že mi tam oporučuješ nějaký filipinský drama, který je pro ně strašně dobrý, já o něj pak trpím jako prase a říkal jsem, je to úkol, musím to dát, no.

To je metro Manila asi.

Jo, to je ona.

Jinak tu challenge doporučuju samozřejmě.

Ono se to může zdát, že jeden film denně je strašně v pohodě a datelný, ale je to samozřejmě extrémně těžký.

Musíte taktizovat přes zimu, a když je takrát pět za den.

A samozřejmě pokud máte život, tak se na to vykašlete.

Samozřejmě už jsem v té tabuce zůstal sám teďka.

A je pravda, že jsem ji asi 14 dní nevyplnil už, ale furt, mimochodem letos, zůstal jsem tam sám, oni už se dvali pobavit na to, Koců se na to vysral na to vyplňování loni, podle mě, Hlad se na to vysral takovou lednu letos, já tam jsem sám a letos teda je to velká bída, letos jsem asi na, podle mě, teďka je červeno, já jsem asi na 100 filmech, takže jako letos znám tak 200, ale mám tam i vidovaný 6 let,

Bohužel nejsem tak slavný jako David Fincher, abych to pak někde zveřejnil, ale samozřejmě nějaké highlighty by se tam našly, ale říkal jsem si, že někteří tvůrci nějakých českých filmů, když se dostanou k nějakému screeneru, by říkali, jak je možný, že tomu nějaký cívka dal v březnu 5 z 10, když jsme to měli dokončený v květu.

No tak, Hlada, ještě řekni ty, jak se tvoje divářské zážitky nebo možná vnímání filmu, zase to asi vezmeš z nějaké své specifické perspektivy, za těch 20 let proměnilo?

Já se tady odrazím od obou těch směrů, který tady naznačili kolegové.

Protože Vašek je, který mluví, že ho baví právě ta analytika, spojovat se ty věci a tak, tak mě to strašně nebaví a v podstatě mě to nezajímá.

Já chci ten výsledek a je mi jedno, proč něco nefunguje.

Nebo respektive rád si zjistím, proč to nefunguje, ale není to pro mě to zdaleka tak podstatný.

Takže já, když koukám teď na filmy, tak většinou se snažím jít spíš do historie,

Myslím si, že mám velmi podstivě nakoukané všechno od sedmdesátek dál, takže si snažím pouštět si starší věci.

A i dneska je u těch současných věcí spíš než to zákulisí, tak mě zajímá nějaké to propojení na nějaké sociální úrovni.

Proč ty filmy vypadaly v té době takhle, proč tohle bylo téma, proč se točilo takovýmhle způsobem a proč se řešily tyhle ty věci.

Takže to pro mě bylo vždycky důležitější než

nějaký zákulisní čachry o tom, jak nějaký studiu krachuje a pojišťovna to nechce pořešit a proto to vypadá takhle hnusně.

Ačkoliv mě to zajímá, ale zkrátka víc mě zajímají asi ty emoce než ty čísla.

A přesně jak říká Kocor, já mu vlastně hrozně závidím, že může ty filmy nesledovat, protože

A je to pro mě poslední dobou docela problém, mě trošku sere, nebo trošku hodně mě sere, že já to sledovat musím a že mi chyběj ty překvapení.

A postupně, já nechci říct, že to psaní o filmu se pro mě stává prací, protože to vůbec ne, ale když mám volno, tak se pokouším dělat jiný věci.

Letos a vlastně i loni jsem viděl o dost míň filmů než třeba před třema čtyřma rokama.

A snažím se prostě realizovat se někde trošku jinde, protože to podstatné vidět musím a vidím a užiju si to.

A tomu nepodstatnému se pokouším vyhnout, pokud o tom nemusím někde publikovat.

Takže už třeba teďka vím, že mi chybí řekněme třeba 10 nějakých velkých zásadních filmů letošního roku, který stoprocentně dokoukám.

Jako třeba který?

Kieran Culkin, jak se to jmenuje?

Máš v hlavě, že ten slušný vyhrál Oscara.

Viděl někdo opravdu bolest z nás?

Nikdo ne?

Mám jí v seznamu, že se na ní podívám.

Byly časy, kdy bych se na ní podíval jen kvůli tomu, že to vyhrálo ten Oscar.

A dneska už vůbec tuhle vůli nemám.

Maximálně si pak řekněch 14 let snů a tyhle věci dokoukám.

To samé 28 let poté, které jsme tady před třemi měsíci řešili.

Normálně bych na to před pár lety zabíl do kina, protože je to prostě Boyle, dneska je mi to uprdla.

Dneska mě ten film nezajímá, já vím, že o něm nemusím nikde nic publikovat, tak se na něj podívám za tři měsíce, to znamená později tři doma.

Takže nechci říkat, že to u mě...

Vychladlo to nadšení, ale už to není stoprocentní, už prostě rád dělám i jiný věci.

Předtím říkal krásný věci, tak si to nevěděl.

Když mi to řekneš, tak ti pak budou psát, je vidět, že už hlada opustilo to nadšení.

Máš dobrý, že to začnu psát až v říjnu, že no ty myslíš v pohodě.

Ale takhle, to je další třetí věc.

Vy jste tady před chvilkou říkali, jak vlastně pro vás je důležitý, jak člověka těší v těch reakcech, v těch diskuzích.

Mě to úplně uprdele.

Ty opovrhuješ solí země?

Já nepohrdám solí země, ale já ty lidi neznám.

Jako mě o čemkoliv, nemluvím teďka jenom čistě o filmu, ale o čemkoliv mi někdo něco napíše a chce se mnou nějak konfrontovat, já se říkám, já toho člověka neznám.

Třeba je to nacista nebo pedofil.

Nevím, proč by mě měl zajímat jeho n

Takže konfrejtujte, konfrejtujte.

To jsou jenom dva druhy lidí.

Ne, ne, ne, jako já nevím, jestli mi to píše někdo jako, řepněme třeba Douglas, nebo prostě někdo z filmových branže, se kterým bych, jako jehož dázor by mě měl jakoliv zajímat.

A nebo ne, no, takže já tohle vlastně moc neřeším a...

Sorry.

Teď už nám zbývá jenom zahrát kaření a smrt, jak říkáte.

Onfrontujte Matěje jenom v ARu, když něco promítáme, tak přijďte, představte se, zařaďte se a můžete říct, co si myslíte o jeho filmu a o něm.

Ještě mám takový dva okruhy, které bych se nadprojel.

Jedno jsou ty eventy.

Ty o tom dokážeš mluvit tak zeširoka, už jsi říkal, jak jsme se setkávali, tak jak ty vnímáš ve svým životě, a to nejsi žádný velký návštěvník těch eventů, jak ty vnímáš důležitý, co se stalo?

Povali jsme se slušně.

Na co tady kurva narážíte teďka?

Vůbec na nic.

Umíš říct tu historku, jak jsme zahájili aeroprojekce?

Já nevím, jakou myslíš.

Takovou tu, když jsem navrhl vedení kina.

Že bychom to mohli dělat a vedení, tehdy nebyl Jirka Fliegl, ale bylo to opravdu artové kino.

A my jsme přišli s tím, že tady máme jeden poměrně známý a populární film z 80. let, ve kterém hraje Jirka Rakušan a má svaly a je to Komando.

Tak oni nevěděli, co to je?

Ne, ne, to ne, ale Zuzka, která to tehdy vedla, se na mě podívala a jako nějaký takový pohledem

Co to kurva myleš, vole?

Jako proč bysme promítali nějakou šmíru s novasynama?

Nebo tak mi to přišlo, ne?

No něco takového.

Bylo tam pohrdání a hlavně velká nedůvěra v tom, že... No střetly se tam dva světy.

Ale nevím, jestli jsme ještě ukecali jí.

Podle mě ještě jí, nebo... Ještě jí, ona tam byla, podle mě ta krok tam ještě tam byla.

No a najednou jsme dali do prodeje toho komando a bylo to prostě vyprodané.

Tak to byl vlastně jako takový šok.

Tak to je samozřejmě ten nejlepší příklad.

Dalším příkladem jsou Trailer Nights, ty noci plných trailerů, kde samozřejmě to je takový jako víc geekovský.

Na některý Trailer Nights jsme dokonce předávali cenu pro nejlepší trailery, což byla soutěž mezi pěti lidmi, kteří v republice stíhají trailery.

A mezi deseti hezkými trailery, nebo možná pěti hezkými... Vyhráli poutané.

Měli jsme dokonce někoho...

Filipa Maláska jsme tam měli a ještě někoho.

To byla taková pouta a normál a něco takového.

Ale jak teda tady ten přesun z internetu do žité reality?

Já se teď úplně nevím, jestli dokážu vysvětlit to nutkání, které nás vedlo k tomu, aby jsme šli teda opravdu do nějakého kina, pronajali ho.

Myslím, že to byl světozor a oko v těch začátcích.

Aby jsme tu akci uspořádali.

Ale určitě tam byla ta návaznost, že jsme teda dřív dělali Trailer Zone, tak pojďme promítat ty ukázky.

To kvůli čemu některý lidi chodí do kina pozdě, aby se tomu vyhnuli.

Ale my jsme vždycky chodili v čas, aby jsme viděli ty ukázky, protože dřív nebylo kde jinde je sehnat a tady jste je mohli vidět na tom plátně tak, jak si zasloužej.

Ne v tom malém okýnku, když už jsme to stahovali z toho Appleu.

Takže ta šance, že jsme někde prostě krkolomě různýma způsobama, já vím, že STčko stahoval ty ukázky z DVDček, aby jsme měli co nejlepší kvalitu tenkrát, tak dát dohromady nějaký to pásmo těch nejlepších, to, co nás jako nejvíc bavilo na tom trailerovým řemesle.

A promítnout to stejně jako švihnutým lidem v tom kyně, který si pronajmeme.

No tak to nás samozřejmě hrozně bavilo, řekli jsme k tomu tenkrát

na naše poměry jenom pár vět, a pak už hlavní roli měly ty samotné upoutávky.

Na tvoje poměry, jo.

No, ale byl to velký úspěch, pak se samozřejmě vymetaly všechny pražský hospody, překvapivě hodně lidí z toho publika s náma zůstalo, takže jsme šli po Praze jako takoví divný fanoušci.

On si našel svoji manželku?

Zaplnili, to až později trochu.

Takže jsme zaplnili různý hospody, pamatuju, že jsme chodili na Blbý místě, nebo jak se tam jmenovalo?

Na blbým místě.

A pak ještě Utučňáka, myslím, že bylo.

Jo, jo, ale vím, že na blbým místě to bylo někde v suterenu.

Bylo nic jiného než u Havrana?

Jo, jo.

Že jsme to tam vždycky jako celý zaplnili v podstatě a pak nás vždycky vyhodili, tak jsme šli do jiného non-stopu.

No, bylo to veselý a všichni ty lidi si chtěli povídat jenom... Filmové fanouškovství jde ruku v ruce s alkoholizmem.

Ano, a všichni ty lidi si chtěli povědět jenom o filmech a pak nás vždycky všichni přemlouvali a my sami sebe jsme přemlouvali, aby jsme to do roka udělali znova.

Tam si ke mně vždycky někdo přisednul a řekl, no a to si opravdu myslíš, že ten Star Trek 1 má příliš průměrný soundtrack?

Jak to můžeš říct?

To jsou právě ty momenty, které mě hrozně děsejí.

No a je teda pravda, že pár lidí z téhle komunity se pak scházelo ještě, že prostě, já nevím, tenkrát nebyla nouze o ty filmy, který byly fakt očekávaný, to byly prostě Transformeři, Sunshine, tyhle ty takový... Že jste vlastně chodili na premiéry, na předpremiéry.

Na hypeovaný věci, ano.

My jsme viděli projekci vždycky, že jo, vyhypovali jsme ty lidi na maximum.

A pak, když byla ta oficiální premiéra, na kterou mohly i ty smrtelníci, tak se...

Tak se většinou v Praze sešlo pár lidí, ano, a šli jsme do kina, pak sešlo do hospody, tam jsme to probírali, nějak intelektuálně, že jo, to bysme šli do kavárny, ale a bylo to hrozně krásně a intenzivně prožívaný to fandovství, kdy ta parta šla.

si sednout potom a třeba tři hodiny mluvila o tom filmu a pak o jiných filmech, který viděli, dokonce jsme dělali i nějaký soutěže, třeba nějaký kvízy, neoficiálně.

Pak se na to nabalila i ta typovačka, že jsme chvilku na Movizon typovali tržby a udělali jsme pak hospodu pro ty lidi, co vyhráli, dali jsme jim tam nějakou trofej.

Takže si myslím, že takových... To byla určitě moc hezká.

Takových pět, šest let, tohle to opravdu se dělo velmi pravidelně.

A odrážel se to potom i v těch diskuzích, protože se tam povídali lidi, co se jako navzájem znali naživo.

A pak se odraslnou byla a skončilo to.

Jak říká Matěj... Jak říká Matěj, tak... Velmi jemně už se k tomu pošisté vrátil.

No ale možná to byla pravda, ne?

Zrovna teďka.

Dobrý, aby jsme teda ukončili tuhletu, ano ne, jedné z těch akcí jsem potkal svoji budoucí manželku a taky jsme spolu chodili i jinam za nepřítomnosti dalších lidí z Movie Zone.

A proto jsme nemohli točit ty TV typy.

Matku svých dvou dětí.

Ano, a matků svých dvou dětí, ano, je to tak.

Takže… Takže vlastně i kdyby všechno bylo na hovno, tak kvůli tomuhle jste vyplatil tomu výzvu udělat.

To samo, osobně.

Protože jako… Dostatečně, pro mě osobně samozřejmě, nevím jak pro vás, pro mě se to velmi vyplatilo, tento projekt.

Super.

Ty jsi si taky zapíchal… Tak k těm eventům.

Ne, ne, ne, já asi jedinej nekoukám.

Jste mi měli říct, že to je možnost, ale… Jo, já tam, no to funguje to, jako je to v klidu.

Dobře, kde jsme to byli?

Třeba ta druhá sekce, na kterou jsem se chtěl... Jo, současnost a budoucnost.

Asi můžeme, asi, nevím, jestli sledujete dění na internetu a na webech kolem nás, tak všechny weby zažívají prudký, strmý pokles.

nebo nevím jestli všechny, ale určitě má většina, protože ty mladý procesové nepřijdou a nezadají www.idnes.cz.

Oni otevřou YouTube, otevřou TikTok, prostě... Otevřou Google a napíšou je 28 let poté dobrý a...

AI jim řekne, Mr. Hlad na Movizon říká, že se na to podívá až za tři měsíce, ale někdo jiný... Oni otevřou TikTok a tam jim někdo prostě řekne, tohle jsou super tipy, jak se udělat kůž účest a tohle je si 28 let poté super v jedné minutě.

Ale vlastně ten takovýto webový prohlížení je u těch mladejch mnohem míň a projevuje se to na návštěvnostech všech webů.

Tak jsem se chtěl zeptat, jak vidíte budoucnost našeho zkomírajícího webu, kdy my to vlastně sami vidíme, že na sockách máme třeba čím dál tím víc interakcí, na podcastových platformách máme čím dál tím víc interakcí, na YouTube máme prostě mega...

views, na naše poměry a tím víc interakcí.

Zatímco na tom webu to vlastně pomalu klesá, samozřejmě furt to oslovuje to jádro,

Ale lidi už třeba nechtějí číst, nechtějí úplně proklikávat.

Málo kdo si otevře ráno své šest oblíbených webů jako variety.

Víš co?

Filmpub.

Hlad pokybuje, že na to má názor.

Já pokybuji, že s tebou souhlasím, ale názor nemám.

No ale jak to vnímáš?

Jak vidíš budoucnost a děsí tě to, že nás nebude, že nás prostě třeba přečte ráno jenom tisíc lidí?

No mě dokud jsi o tom nedávno řekl, tak jsem to ani nevnímal, jak se to děje.

Protože tohle jsou věci, které já jako neřeším.

Já dělám, co se mi řekne v tomhle směru.

Ale já si myslím, že lidi prostě utíkají k těm videím, což dává smysl, protože toho můžou něco dělat, nebo k těm podcastům, nemusí to číst, i když mě to možná trošku sere.

Ale myslím se, že my těch podcastů děláme dost, máme tam možná i nějaké rezervy, co by ještě třeba šlo dělat navíc.

Příští rok se dostaneme do top 100 nejlepších podcastů.

Ty jo, někdo psal, že jsme byli 14. v něčem?

No, my jsme byli 102. mezi všema a 16. mezi zábava nebo volný čas nebo jakékoliv.

Na to, že jsem zjistil, že ta akce letos proběhla asi dvě hodiny po tom, co skončila, je to docela dobrý.

Je pravda, že jsme, ano, nemobilizovali jsme dneska letos naše fanoušky.

No, takže já nevím.

Hele, přežili jsme 20 let.

Podle mě přežijeme všechno.

My jsme byli schopni přizpůsobit se čemukoliv.

No a bude tě mrzet, až nás bude číst třeba jenom pár...

Z boudilých existencí, nebo prostě to děláš částečně pro sebe, nebo jak to vnímáš tohle?

Dělám to částečně pro sebe.

Pro mě je psaní jako takový extrémní relax, že prostě vypnu tu hlavu a nemyslím na kraviny.

Vypnu hlavu a píšu.

Jo, jo, jo.

A pak si to přešte deset tisíc lidí.

Ne, víš co, přijdu, jsem na strane, já přemýšlím, řeším nějaký věci a na dvě hodiny můžu psát o Megane 2.0, že to je proměrný film úplně k hovnu.

A vysmívat se tvůrcům.

A něco takového a vlastně je mi hezky.

Vybíješ si vztek u toho.

Ale jako já se nemusím nutně vybíjet vztek, jo.

Jako myslím si, že to dělám dost dlouho na to, abych měl ten odstup, jo.

Že jsem schopnej i nasranej napsat recenzi, která vyzní jako pozitivně a veselé, včetně i obráceně, že můžu k tomu přistoupit jako člověk, který je zrovna úplně v happy náladě a něco strašlivě pochcat.

Ale...

Ty dvě hodiny tu hlavu zaměstnám a vlastně já to opravdu neberu, jako že bych pracoval, jako že bych dřel.

Jsou tam věci, které beru, jako že pracuju a že dřu, jako když třeba stříhám a podobné věci, ale to psání jako takové je pro mě furt jako taková duševní joga, protože se zaměřím na jednu činnost, kterou dělám a třeba hodinu, hodinu a půl musím dělat jenom jí, protože podle mě jako psát,

Když člověk píše, tak nemůže dělat nic jiného.

Když měješ nádobit, tak to můžeš poslouchat rádiu a přemýšlet o válce s Iránem.

Tady tohoto úplně nejde.

Takže vlastně pro mě to je, nechci říct, terapeutické, ale dělám to rád.

I když se zadíváš do budoucnosti, vidíš tam něco?

Dokážeš se vtělit do nějakých myšlenek?

Já samozřejmě jako vývojař ve firmě, která dělá weby, tak samozřejmě tady ten trend taky zaznamenávám.

Nicméně my jsme u větších věcí, kde pořád ten web je nějaký velký komunitní hub, kde se ty lidi scházejí.

Konkrétně třeba děláme Spartu.cz, kde ty fanoušci pořád se registrují, mají tam nějaké výhody atd.

Takže ta návštěva webu je pořád pro ně strašně důležitá.

No a jinak jsem samozřejmě zaznamenal, že bude odliv těch klasických webů a bude samozřejmě narůstat ten video obsah, budou narůstat nějaké rychloposty pro ty ADHD lidi, kteří prostě nemají čas si číst 10 minut článek.

A jinak... Těšíš se, až bude hlad tancovat?

Teď ne, ne, ne.

No na TikToku ne.

Jo, takhle.

Tak klasická TikToku.

Megane 2.

AI už by to udělala teďka, mohli bychom to zkusit.

Ale nemusíme, to je taky výhoda.

A jinak teďka, když jste o tom mluvili, jak jsem přemýšlel, že ten web nutně nemusí být ta platforma pro tu komunitu.

Myslím si, že my už asi nebudeme nahánět nějaký šílený Davinových fanoušků.

Ten, kdo si nás mohl najít za ty roky, tak už si nás asi našel.

Už se o nás asi někdy jako otřel.

A že pokud ten web třeba zanikne za nějakou dobu, nevím, přesune se někam jinam, tak je důležitý jenom to dělat přesně tam jinde.

tam nezaspat a pořád lidem dávat to, co mají rádi a myslím si, že to nemusí nutně umřít, že ta značka může žít dál, ale to, že web asi chcípá pomalu a že lidi opravdu mnohem méně používají prohlížeč a mnohem víc používají nějaký portály do nějakých video obsahů a to, tak to je neodiskutovatelný a i to AI, která už dneska nabídne souhron vlastně všeho, tak tomu úplně jako nepomáhá.

Nesmíte zaspát, musíte sledovat trendy a musíte se posunout tam, kam se posunou vaši fanoušci a... Já se těším, až bude AI generovat fakt jako... Ono jí to teďka nejde, alež jako fakt vygeneruje trailerový popisek v tvým stylu a dá tam ten hezký stěr, což se jí podle mě jako... Baldýnský zrovna programoval jako AI k rytmu mých časových dokumentářů a podle mě to vlastně vůbec nefunguje.

To jsou taky jako snahy o nějaký metafory, ale nemá to takovou tu údernost nebo naopak prostě přepíčenost, jako není to prostě člověk.

Já to možná vidím jako naivně, ale samozřejmě ta AI naprosto změní, jak fungují média, jak funguje celý svět, ale zároveň to posílí sílu toho konkrétního jména, zvlášť jako v názorové žurnalistice, kde prostě chceš vědět, co si o tom myslí, jim, který se na toto zaměřuje.

Jo, že prostě AI ti udělá nějaký výpis, napíše ti, co si o tom asi může myslet, ale když prostě bude novej hongkongský akčňák, tak já nechci žádný výpis, já chci vědět, co mi na to řekne člověk, který sleduje 30 let.

Je pravda, že to je furt naše jako nějaká naděje,

Že samozřejmě ty lidi, kteří o tom vědí, že je nějaká ta platforma, kde se zveřejí ty názory, bude čím dál tím menší, ale vždycky tam, furt tam zůstane 2000 lidí, kteří budou vědět, že tam prostě přesně píše hlad, inf a co řeknou na tu F1.

Víš, jako ta konfrontace, nesmíš to dávat na tu ČSFDF, ty dojmy tam zypat, aby si pro to lidi přišli.

Tak infet jistě týká čas rozjímat.

Vypadá to, že jsi dostal někam na setkání s rámou a vočmeny, ale jsi ten ozymandias nebo izomandias, nevím, jak se tam jmenuje, tak už se nepamatuju.

Proníknul jsi časem a prostorem a co jsi z toho vyredukoval?

Vůbec nic.

Tady v podstatě padly všechny ty trendy, které asi přicházejí a které se nás...

dotknou.

Já kvůli tomu nejsem smutnej, nejsem nadšenej, jsem tak nějak jako v zenu, protože jak tady padlo... Ty svoji děti a holku už máš.

Ano, já už jsem si všechno zařídil.

Hrozně se mi líbí, že z téhle relace vyjde, že jako takovej sexuální predátor jako loví mezi faninkama movie zone a že filmy rozkládá jenom na jedničky a nuly a čísla a fakta, takže to dneska mi to úplně... Musíš v říjnu umlčet notifikace z movie zone.

Ne, ale myslím si, že to... 3. října, Miláčku, jedeme na dovolenou na Filipiny, není tady signál.

Doufám, že tohle vyjde všude jinde, jen na českém internetu, ano.

Nicméně myslím si, že to meziřádky dneska už tak jako problesklo, že ta naše úvodní motivace byla se nějak prostě vypsat a vykecat z toho, jak moc máme ty filmy rádi.

A žádný trend, žádná nastupující technologie na tom nic nezmění, akorát se promění, řekněme, způsob, jakým to ventilujeme.

Už teď, když se... Platforma se promění.

No, ale když se bavíme s Matějem, tak jako samozřejmě, že ten web je pořád důležitý, generujeme tam obrovský kvantum v obsahu.

Říkám generujeme, ale spíš jako vy.

Ale vedle toho máme to video, kde jsme taky prostě z...

Z momentu, kdy jsme dělali jeden pořad, když jsme se zrovna dokázali sejít, a občas o prázdninách jsme se prostě nesešli v těch prvních letech, tak dneska je z toho v úvozovkách Imperium, kdy máme pravidelných nějakých půl tucet formatů,

A pořád jsou tam nápady, pořád jsou tam věci, které bychom chtěli zprodukovat a nezbývá na to čas.

To jsem chtěl říct, že top desítka nejlepších závodních filmů by se takové... To už jsem slyšel, že se chystá.

Že to se mnou nějak souvisí.

Jseš nakousnutej.

No, takže těch nápadů je pořád víc, než toho, co jsme schopni fyzicky dělat.

A to podle mě je nějaká připomínka, nějaká metrika toho, že opravdu jsme ještě nevyschnuli.

A že bez ohledu na tom, jestli to teda budeme dělat na TikToku a budeme u toho tancovat, nebo to bude pořád ještě na YouTube a budeme za ty stařečky, které jim hážou ty desetidolárovky, ty fandové, co je naštěstí pořád ještě mají.

Takže děkujeme našim příznivcům na Hero Hero.

A nebo si ještě občas napíšeme něco, ať už to teda bude na web, nebo teda už jenom táme do těch knížek,

který nám každý rok přibejvají, tak zkrátka bude to zase jenom nějakej ventil pro nás.

Jestli to vyřešíme, tak už můžeme říct, co vydáváme, ne?

Co vydáváme?

No za knížku.

To už nemůžeme vydat?

Protože to dáme za dva dny na Hero Hero, takže... Jo takhle, dobře.

Takže to neříkej.

Ale to je jednost, klidně to řekni.

Já to neřeknu.

Tak jo, nech to nejde.

Je to i o cestování časem, který tady provozujeme tím, že natáčíme o čtvrt roku dřív.

No...

Nicméně si myslím, že důležitý je prostě, že nás furt ty filmy baví a že to prostě furt chceme se z toho nějak vypsat.

Takže my si to vždycky najdeme ten způsob a jestli přitom nějaký diváky příznivce ztratíme nebo zase objevíme, to asi ukáže čas.

Ta budoucnost je zajímavá, to už jste, myslím, všichni hezky popsali, je tam zajímavý i se pohlídnout na té minulosti a té současnosti, že my jsme se vlastně báli, podle mě, třeba po deseti letech nebo po pěti letech, kdy právě byla třeba gorila, že jo, vyletěla, zejména díky Karlovi, ale i Lukášovi Frantovi,

tak jsme si vlastně říkali, že nás jako přejedou, pak nebo předtím právě ten ST, který najednou dokázal ty trailery stahovat líp než my a měl je exkluzivně a měl je před náma, tak jsme se několikrát báli vlastně, že budeme irrelevantní a že nás mladí koně přejedou a teď vlastně

V posledních deseti letech, když si člověk uvědomí, kolik zešlo zajímavých filmových publicistů, tak těch je strašně málo.

Krom toho, že lidi se neradi, když už byl někdo šikovný a činorodý, tak možná šel do toho videa víc.

ale ta konkurence vlastně ty výrazný mladý hlasy mi přišlo, že jich vzniklo vlastně hrozně málo, nebo možná jsem jenom slepej.

Jako na spousta lidí se mě třeba ptala, mladejch, jako jak do toho proniknout a co to obnáší.

A já říkám, ale obnáší to

že strašně dlouho za to nikdo nedostane peníze.

Takže spousta lidí, kteří třeba uměj dobře psát, nebo by mohli umět dobře psát, tak pro se zjistit, že to je sice hezký koníček a že můžou chodit zadarmo na filmy, ale pak jim dojde, že musí koukat i na filmy, které třeba jako reálně vůbec nezajímají a že fakt jako jim za to nikdo nedá 2000 za článek nebo něco takovýhleho, že to jako není úplně výdělečný koníček, kdybyste...

Ne, jak nám často, nebo nečasto, párkrát se stalo u nějakých filmů, co jsme třeba sestřelili před pěti lety nebo před třema, už byste to měli odevzdat, takový, co taková ta boomer pence plancher, už byste to měli odevzdat a dát to někomu mladšímu, což je samozřejmě absurdní, když to vlastníme.

jako předávat, že zlo, ale vlastně ani mi přišlo kolikrát, že jako vlastně není komu, protože se na ty naše místa, jako víš co, oni mohli přijít a jako pičovat nás a říkat, vole, no jo, vole, vy jste, vy furt vlastně čerpáte z toho devadesátkovýho dědictví a furt si myslíte, že poslední scout je ta meta a nerozumíte Hunger Games a stmívání, ale ty mladý vlastně se v té psavecký rovině vlastně nikdy nezjavili.

My když jsme vlastně nabrali poslední nový autory před dvěma lety, tak tam byly Jokolo a Krauset, který samozřejmě jsou mladší, ale Betaby Kropp, který je starší než dokoli vzda, takže jako nějaká idea, že vytáhneme někoho, komu je 22 a potáhne to po nás jako...

Jestli někdo takový šikovný, já chci psát promluví, co nechce ozvat, třeba se něčem nemluvíme, ale já nikoho takovýho neznám.

Oni často napíšou a pak mi třeba přijde, no vlastně nečte se mi to dobře, že jsem hodně lidí odmítnul, když jsem jim řekl, že to naposílají, ale je to...

Zároveň samozřejmě, to už jsme tady naznačili, když se podíváš na Thorena a Algernona a máš tady ty medojedy a tak, tak vidíš, že samozřejmě po technický stránce a stránce nějaký distribuce informací a videí a obsahu jsou prostě vystřelení o X galaxií mimo nás.

A zároveň prostě mají nakoukáno, mají rádi filmy, žijou to tím fanouškovským nadšením, jen to prostě distribuují jinak.

Nám to může třeba v něčem připadat, že třeba povrchněji nebo míň, právě s odkazem na Jeana Hackmana a jeho 70kové filmy.

Ale zase je to... – Povrchní jsme byli i my, že jo?

– My jsme byli za ty povrchní člena.

– A jako furt trochu jsme, to si budeme říkat.

– Ano, jsme.

Ale taky jsme vlastně byli takový neustílí a pak jako vlastně jak stárneš, tak seš najednou, že znáš ten kanon a máš na koukáno, protože se ti rozšířujou ty obzory a můžeš se odkazovat k 30 let starým filmům.

Ale...

Je pravda, že prostě se ty nový dravci vlastně zjevily na spíš té platformě video, než že by psaly, ale což jako dává smysl, protože knih tisk už pomalu končí.

No byla tam trochu díra, já tuto historickou lekci zkrátím extrémně.

Když my jsme začínali, nebo řekněme naši vrstevníci, tak tam byla ještě taková ta endgame, že OK, tohle je internet, vzrušující místo, kde nepotřebuješ, nemáš žádný gatekeepery.

Můžeš si založit web a začít ho dělat a lidi přijdou.

A nemusíš mít editora.

A to se opravdu stalo.

Ale pro někoho, kdo se chtěl tomu psaní, řekněme, věnovat do budoucna, tak nějaká ta endgame byla, OK, skončím v nějakém časopise, začnu tam prostě dělat redaktora, pak po pár letech budu dělat editora, pak budu dělat šef redaktora a budu mít to jako příjemné místo, budu vládnout svýmu světu.

budu dostávat každý měsíc vejplatu a stane se ze mě Mirka Spáčilo a vlastně to jako dožiju a každý den budu moct koukat na filmy a budou mě za to platit.

A postupem času, v podstatě ve chvíli, kdy my jsme to začali dělat, tak jako ty lidi, kteří nastupovali i do těch studijních oborů třeba, žurnalistika, filmová věda, tak si začali uvědomovat, že to jako takhle nedopadne, že ta endgame už neexistuje a že oni budou dřít.

Protože cinema a premiér taky už neexistují.

No ano, a budou dřít v té redakci prostě 20 hodin denně za 20 hrubýho.

Já vím, že tam je takový to třikrát dvacet a teď nevím, kolik to je ta poslední dvacka, co to jako znázorňuje.

Asi 20 dní měsíčně.

No, takže, a že od toho není úniku, že už tam není, nejsou tam ty schůdky, které by tě přivedly na to, že budeš té redakci šéfovat, ale budeš se tam prostě jako dřít od nevidím do nevidím a budeš psát o věcech, o kterých nechceš psát.

Takže když došlo k tomuhle vystřízlivění, tak v té generaci za náma v úvozovkách skoro nikdo nebyl, jenom pár takových načenců, kteří dělali menší weby, kteří ale přišli už na ten internet, který byl trošku rozporcovaný a fragmentarizovaný, takže nikdy nevyrostli v úvozovkách.

No a potom teprve přišli tyhle ty youtubeři, ty kluci, o kterých my mluvíme.

Já mám k nim obrovský respekt, protože oni prostě jedou den za dnem, generují obrovské množství obsahu, má to velkou úroveň, je vidět, že rostou i těma znalostma a tím, jak o tom přemýšlej.

A hlavně nepřestávají, takže

Jo, tohle je ta budoucnost, děti jsou naše budoucnost, ale vlastně nevím, jaká je jejich endgame.

Jo, jestli je to jenom to čirý nadšení, nebo... Já myslím, že jejich endgame je v pohodě, že když máš 100 000 odběratelů, tak jsi celkem v čilu.

To mě hrozně bavilo, když jsme se bavili a on říkal, no já jsem na vás vyrůstal, že jo, prostě na Movizo, na těch vašich článkách a tak.

A baví se toho jako týpek, který...

Jako toho dokázal poměrně dost, dokáže si tím jako slušně vydělávat, jo, ale vlastně ta skromnost, která vychází z toho, že on mluví s někým, koho považuje za svůj vzor, tak to jsem se vždycky cítil hrozně tak jako nesvůj.

On je samozřejmě spousta těch mladých psavců, který většinou vydávají ty recenze dřív než my.

Vidíš, je v té záložce časofonné recenze, ale prostě už to je tak, že

Místo jsou rozebrané.

Vlastně ten trh klesá a oni mají furt jako poloviční nebo čtvrtinový nebo pětinový čísla oproti nám a prostě se to pak virálně nešíří.

Je to zásadní.

Je to prostě řehole a musíme si asi přiznat, že

obor filmové psané publicistiky jako umírá a asi brzo skončí, ale my jsme rádi, že jsme si mohli užít těch 20 let.

No tak já mám ještě na závěr dvě takový zásadní promluvy.

Zaprvé samozřejmě krásný na MovieZone, a to teďka slavíme těch 20 let, je to, že

Vlastně to není postavený jenom na tom, že jsme filmoví geeky a filmoví nerdové, ale je to hezký, že je to postavený na tom přátelství, že tam opravdu vlastně ucítíte tu super bad emoci, že prostě ať se děje cokoliv, tak vlastně já si pamatuju, jak jste řešili svoje osobní problémy a do noci jste si tady něco prostě skypovali a pochlastávali a pak jste začali oba cvičit a pak jste si říkali, jak je život těžký.

Já s Vladem se znám od deseti let.

Vyměňovali jsme si hry, vyměňovali jsme si komiksy, vyměňovali jsme si mailové dojmy z filmu, který jsme viděli.

A ve třinácti letech nás donutili naši známí a kamarádi, abychom je začali přidávat do našich mailových konverzací, aby věděli, na co mají chodit.

Takže je to vlastně krásný, že je tam ta lidská podstata.

A to je podle mě důležitý a je to ten důvod taky, proč to vydrželo takhle dlouho.

Chcete k tomu něco přidat, nebo budete breče?

Já se budu jenom dojímat teďka.

Jak jsi to řekl, i kdybychom ten web teď ze dne na den zavřeli, tak se budeme dál scházet a dál budeme mluvit o filmech.

Akorát to teda už bude v hospodě bez publika.

Akorát s tebou jednou za rok.

Ano, se mnou přes ten Skype nebo Zoom.

Ale ty se scházíš s nějakými movie zone fanoušky, to víme.

Každý den, 24 hodin nedělej.

Ale to už jsem možná zvíděl.

Ne, jako máš pravdu, no.

Vždycky to byla prostě parta kámošů, co mají rádi filmy, a ne redakce lidí, kteří se neznají a musí psát o něčem, že jo?

Je to prostě...

To když si vlastně poslechnete ty starý s cívalem na pivu, s kocourem, s infem, to jsme už je dokonce vadili, s hladem, tak tam uslyšíte to, jak jsme se vlastně scházeli v hospodě u Havrana každou středu, vlastně každou středu.

Aktuálně jsme probrali filmy, co jsme viděli, probrali jsme filmy, co jsme si pustili a pak jsme si řekli, na co se strašně těšíme.

Já jsem přišel ve třináno domů a šel jsem psát recenzi na... Fantastickou čtyřku dvě.

Na Fantastickou čtyřku dvě a v šest ráno jsem vám napsal ty vákety venku.

Mám je kouzelný lovit ty názory a postřehy mezi tím cinkáním těch sklenic a tím šumem tý klasický hospody.

A pak samozřejmě Cival v půlce myšlenky řekne, jo, ještě jeden smažák, prosím vás, a vrátí se k ní.

Takže má to takový hrozný kouzlo.

Jsem rád, že vzpomínáš na svoje mládí.

No a druhá věc, co jsem chtěl vlastně zmínit, a to je vlastně taky motivační, že já, když jsem vyrůstal v Brně, což samozřejmě o sobě je těžký osud, navíc jsem vyrůstal v rodině, samozřejmě táta se v kultuře vyzná a vyznál, tahal mě do kina, což jsem mu neskonale vděčný, ale prostě není to jak ty nepokyc dneska, když vidíte prostě každýho druhýho,

Třeba v kulturním průmyslu, jak funguje, nebo v biznise, tak prostě vidíte tam ta slavná jména, jenom s jiným křesním jménem, nebo slavná příjmení.

Tak já jsem vyrůstal v rodině dvou inženýrů.

A pak jsem přičekl k filmu, jakože mě to začalo bavit a sledovat více a víc.

A já jsem snil o tom, že si budu o tom s lidmi povídat.

Jako pro mě byl splněný sen, když mi Fuka odpověděl na Okounovi na nevím co.

Já jsem mu napsal vzkaz, ahoj, jaký si mám koupit soundtrack Thomasa Newmana?

A on mi odepsal, doporučuju americkou krásu.

Nebo Shawshank je fajn.

Tyvole, já jsem byl prostě v sedmém nebi.

Jo, to mi bylo nějakých prostě třináct.

Pak jsem snil o tom, že se dostanu, že budu psát na nějaký web, pak jsem snil o tom, že se dostanu na novinárskou projekci, že půjdu na film zdarma.

pak jsem sněl o tom, že mě vezmou na Trailer Zone, pak jsem sněl o tom, že si založíme Movie Zone, pak jsem sněl o tom, že ta Movie Zone bude nějak relevantní, pak jsem sněl o tom, že ta Movie Zone bude dostávat nějaké peníze, pak už jsem s ní přestal, protože ten sen žil, tak je vlastně hezký.

Fakt v tý Český republice, která je malá, podle mě je mnohem těžší, aby se to třeba podařilo v Americe, ale v tý Český republice, která je malá, stačí jenom být chytrej, vtipnej, mít stylistiku, nebo být svaonatej, nebo rychle běhat.

Prostě když v něčem trošku zamakáš a fakt se snažíš a pak na tom záleží a fakt třeba kvůli skurvenému traileru na Jarhead vstáváš pět ráno.

tak podle mě můžeš tu Českou republiku úplně klidně dobít v tom oboru, v jakém prostě ty si vysníš a to si myslím, že je na tom životě a zvlášť životě v České republice super a je super, že se nám to skrz mou výzvu podařilo, tak to jsem chtěl říct, že vypněte čumění na čtyři starý lidi, kteří se teďka budou strašně možná dát.

do hospody o filmech a ten sen si prostě splníte, protože já jsem tohle měl jako sen a povedlo se ho zrealizovat.

Samozřejmě s nějakýma propadama, s nějakýma vrcholama, s nějakým držkováním, taky mi trvalo třeba 10 let, než jsem přestal být v okoraleji na to, že nám někdo říká, že jsme čuráci.

Ale když prostě podle mě do toho dáváš trošku snahy a trošku srdíčka a nejsi úplný lempl a dokážeš si zhodnotit tu situaci na tom trhu nebo v té realitě, tak prostě podle mě můžeš vlastně dokázat cokoliv.

To je krásný.

To se mě úplně nezaskočilo, protože vím, že ty máš právě ten potenciál na tyhle ty promluvy, o tom jsem mluvil celou dobu.

Vzdělaný člověk, dámy a pánové, ale já mám pocit, že lepší tečku už nejde vymyslet.

Ale rozumíte mi aspoň.

Jo, naprosto.

Jo, já ti rozumím, že jsme tady půl hodiny držkovali, že za to nemáme vůbec žádný praché, to je hrozná dřina, ale vlastně ti absolutně rozumím.

No, takže tím jsem to chtěl uzavřít.

Doufám, že ten dřív zvládnete v pohodě a my si jdeme užívat to, že v červnu stmívá se až v deset, takže my si ještě můžeme za světla pěkně popít.

Dík za pozornost a zdar.

Zdar.

Čau.

Mějte se.